Už jako malý chlapeček jsem se třásl, když jsem se vracel okolo Vánoc potemnělým městem z hudebky domů, v ruce housličky a v duši strach, protože jsem musel projít okolo tří hospod a samozřejmě i k večeru už v nich bylo plno opilců.

Ale kdyby byli jen uvnitř! Tu a tam se našli i opilci agresivní, kteří vyšli ven, hulákali přes celou ulici a já jsem se bál, že se rozběhnou i ke mně a ten malý hudební nástroj mi roztřískají.

Jednou to na mně poznala i maminka a dala mi moudrou radu, ostatně maminky jiné rady nedávají. „Každý opilec běhá pomaleji než ty, který jsi střízlivý. Vždycky mu utečeš,“ uklidňovala mě. Ten strach z nebezpeční jsem si v sobě ale nosil dlouho.

Někdo by mi řekl: „Zbabělče! Neumíš se bránit? Můžeš ho praštit!“ Jenomže on ten strach nemusí být vůbec nevýhoda.

Naopak - je to dobrá strategie, a to už po dlouhá tisíciletí. Díky němu jsme totiž přežili. Ty odvážné, co se chtěli prát, často někde sežral lev a ti ustrašení zalezli do úkrytu a díky tomu se zachránili, a tak jsme tady i my, jejich potomci.
Přesto nad tím vším pořád přemýšlím. Může být strach motivující? Nebo nás jen dokáže paralyzovat? A kdy je dobré vyhledat případně odbornou pomoc?

To jsou otázky, které mě napadají nejenom při vzpomínce na mé dětství a hodiny houslí, ale také dnes v době covidové, kdy nás strach obklopuje vlastně každý den. A tak jsem se rozhodl, že si o strachu popovídám s hosty na mé rozhlasové pohovce. Hezky s vtipem a s nadhledem.

Pozval jsem si na ni osobnosti se smyslem pro humor. Ať už šlo o oblíbeného psychiatra Radkina Honzáka, který ví, kdy je dobré bojovat a kdy naopak prchnout a novinářku Petru Procházkovou - té jsem se zeptal, proč má větší strach v tramvaji, než ve válce.

Pokud chcete vědět, co jsem se od nich dozvěděl, poslechněte si záznam mé nedělní hodinky na webu Českého rozhlasu Zlín. A nebojte se, už Mark Twain říkal, že: „Většina věcí, kterých jsem se bál, se nikdy nestala.”

Josef Kubáník