Ne, nemám nic proti všem těm lajkům, srdíčkům a smutným smajlíkům, sám mám profily na facebooku i na instagramu. Tu a tam svým fanouškům na nich ukážu fotku ze zákulisí natáčení seriálu, z přípravy vysílání v rozhlase nebo ze zkoušení nové komedie v divadle. Ale abych byl upřímný - nějak to s nimi asi neumím, protože ani zdaleka nedosahuji desetitisíců sledujících.

Jednou jsem se dokonce pustil do experimentu - udělal jsem si úplně stejnou fotku jako oblíbená herečka Iva Pazderková. Pečlivě jsem si podle jejího vzoru naaranžoval hodinky, sklenici džusu a suchý rohlík. Zveřejnil jsem ji na instagramu stejně jako ona brzy po ránu a čekal. Co se stalo? Pod jejím snímkem se objevily tisíce obdivných srdíček, stovky přání dobré chuti k snídani a desítky otázek, co má přes den v plánu. Co se objevilo u mé fotky? Jeden komentář kamaráda Petra.

„Kocovina?“ Něco dělám špatně. Buď si podvědomě lidi nechci pouštět moc k tělu, zveřejňování fotek ze soukromí mi přijde tak nějak pitomé a když už to udělám, je to znát, nebo na rozdíl od Ivy Pazderkové nikoho mé snídaně zkrátka nezajímají.

Proč nás ale sociální sítě tolik uhranuly? Z jakého důvodu máme potřebu být obdivovaní za to, že jsme si koupili nový svetr? A jak je možné, že všechny ty facebooky a instagramy slouží často také jako pavlač, kde si lidé dovolí napsat to, co by si nedovolili říct nikomu do očí? Co se to s námi vlastně děje? Možná, že podobné otázky napadly i vás a pořád jste na ně nenašli odpovědi. Pokusil jsem se o to na mé rozhlasové pohovce.

Pozval jsem si na ni Tomáše Šulu z Fakulty multimediální komunikace Univerzity Tomáše Bati, který o sociálních sítích přednáší studentům a druhým hostem byla správkyně sociálních sítí Českého rozhlasu Zlín Růžena Vorlová - ta mi prozradila, jaké jméno pokaždé vyvolá na facebooku velký zájem a zkusil jsem také zavolat herečce Ivě Pazderkové, aby mi vysvětlila, co bylo na tom mém rohlíku špatně. Jak to dopadlo? Všechno najdete na webu Českého rozhlasu Zlín.

Josef Kubáník