Vzal na sebe podobu urostlého Metoděje, který ve filmu ochraňuje křeh-čího a zranitelnějšího bratra Cyrila. Protože jsme se potkali na přelomu února a března v hotelu Skanzen Modrá, bylo téma našeho rozhovoru jasné: natáčení filmu o soluňských bratřích. „Poněvadž si to film, který režíruje Petr Nikolaev, zaslouží, můžete se ptát, ačkoliv už rok jsem žádnému novináři rozhovor neposkytl," svěřil se herec a hudební skladatel Roman Zach.

Vy poskytujete rozhovory jen sporadicky?

Rozhovory poskytuji médiím, jen když mě k tomu nenutí. Z duše ale nenávidím bulvár. Býval jsem rozhořčený z toho, co smyšleného o mně a mé rodině psal a píše. Ale zvykl jsem si na to. Neposkytuji tedy rozhovory na potkání, zvláště ne o své rodině. Nikomu do ní nic není.

Budeme tedy hovořit o filmu. Jak se vám hraje role Metoděje?

Abych pravdu řekl, ze začátku to bylo dost těžké. Hodně jsme o filmu i o rolích v něm mluvili s režisérem Petrem Nikolaevem a s Ondřejem Novákem, který hraje Cyrila. Chtěli jsme, aby ten film byl nějak aktuální, aby v něm nešlo o nějaké poučování lidí dnešní doby v ateistickém Česku. Naším cílem bylo, aby ty postavy, které ztvárníme, byly z masa a krve, abychom si je dokázali představit i v současnosti. Vždyť Cyril s Metodějem se snažili o nějakou změnu a věřili, že bude k lepšímu. Proto přišli na Velkou Moravu šířit dobro a lásku. A v tom jsme se nějak našli. Chtěli jsme, aby ty postavy byly plné krve, byly živočišné a nebyly těmi, kteří si rádi domýšlejí realitu, zkreslují ji, a hledají tak krásu ve všednostech, nejzákladnějších projevech a věcech lidského života.

Měl jste to herecky jednodušší než váš herecký kolega Ondřej?

Já měl oproti Ondřejovi trochu jednodušší pozici. Metoděj totiž opustil dráhu světskou a jako vojevůdce mohl mít kariéru spokojeného a bohatého správce nějakého města. Čekala ho dobrá budoucnost, ale potom se jí zřekl, protože nechtěl násilím něco měnit. Odešel do kláštera a všechno opustil. Z historických pramenů jsme se dočetli, že Metoděj byl víc přímější a bojovnější, protože znal lidi na té druhé straně, kdežto Cyril se slovem a dobrotou snažil lidi měnit. Takže jsem měl lepší pozici v momentě, kdy nechce nikdo rozumět, tak Metoděj nejde daleko pro nějaký surovější výraz, což je mně blízké.

Vzal jste roli Metoděje bez dlouhého rozmýšlení?

S režisérem Petrem Nikolaevem se známe sice dlouho, ale nikdy jsme spolu nic netočili. Znám jeho filmy a spolu si rozumíme. Roli Metoděje jsem vzal bez jakýchkoliv rozpaků, protože se mi to téma moc líbilo. Bylo to mé zásadní rozhodnutí. Věděl jsem, že když se film o Cyrilu a Metodějovi nenatočí k letošnímu významnému jubileu, tak už to možná nebude nikdy.

Jaké jste měli odborné poradce?

Dobré, zvláště na rituály. Třeba archeologa Moravského zemského muzea Brno Luďka Galušku, kněze a profesora Petra Piťhu, ale i další. A jak je ta doba Velké Moravy přes několik staletí vzdálená, každý na ni má svůj názor.

Jste věřící, nebo ateista?

Oficiálním způsobem křtěný nejsem, ale ateistou se rozhodně necítím. Myslím si, že věřící jsem, protože v něco věřím a také se občas modlím.

Hrál jste už kromě Hamleta nějakou historickou roli, třeba z Velké Moravy?

Hamleta jsem hrál v divadle. Postavu ze středověku jsem ještě ve filmu neztvárnil. Historickou postavu Heinricha Rotha z 19. až 20. století jsem si zahrál ve filmu Hlava, ruce, srdce. Režíroval jej David Jařab, ale film, v němž jsem si zatím zahrál nejstarší roli, neměl moc velkou diváckou sledovanost. Do devátého století jsem se jako filmový ani divadelní herec ještě nikdy nedostal.

Hrajete raději ve filmu, divadle nebo v seriálu?

Mně je to fakt jedno. Jde mně o dobrou partu lidí, o dobrý scénář divadelní, filmový, seriálový. Ale seriál se s filmem nedá srovnat, protože tam je práce na dlouho a herec ani často neví, co budete za čas dělat. Já třeba odmítám, kromě Ulice, odkud už jsem ale odešel, nastoupit do seriálu, který už běží. Chci do něj nastoupit už od začátku, mít možnost postavu, kterou budu hrát, nějak ovlivnit nebo usměrnit. Když už něco běželo, měl jsem pocit, že už v projektu nemohu nic ovlivnit. Když se ale něco připravovalo a začalo natáčet, tak jsem se naplno věnoval scénáři, diskutoval jsem o postavě, kterou budu hrát. Vždycky tam jakýsi manipulační prostor existoval. Samozřejmě že to nikdy nedopadlo podle mých představ, ale to už je úděl herectví.

Který film nebo seriál vám přinesl největší popularitu?

Popularita je zvláštní slovo. Popularitu mi přinesly seriály Redakce a Ordinace v růžové zahradě. Přiznám se, že s popularitou moc pracovat neumím. Ani nechci. Nehraji ve filmech a seriálech proto, abych byl populární. Ono je to všechno o štěstí.

Začaly se o vás jako herce více zajímat ženy?

Po seriálu Ordinace v růžové zahradě ano. Nebyly to mladé holky, ale ženy středního a staršího věku. A jezdily do divadel, v nichž jsem hrál, aby mně viděly živého. Tu a tam přivezla některá dcera svoji maminku nebo vnučka babičku o berlích, která mě chtěla vidět nebo si nechat podepsat fotografii či památníček. Možná chtěly vidět, jak vypadá chlap, který měří na výšku 204 centimetry. (Smích.)

Kromě herectví se prý věnujete svému dalšímu koníčku hudbě. Skládáte ji pro divadla v Česku i v zahraničí. Jste víc herec, nebo hudební skladatel?

Jsem spíš herec. Ke skládání hudby jsem se dostal náhodou před patnácti lety v jednom divadle, kde jim „vypadl" hudebník. Já si skládáním scénické hudby od divadla a herectví odpočinu tak, že se dostanu do hlediště, kde mohu sledovat, co se děje na jevišti. A to mě baví a velice uklidňuje. Skládání hudby pro divadlo a film beru jako meditaci. Stalo se mně, že když jsem hrál divadlo popáté nebo posedmé, přistihl jsem se, že už se mně ta hra nechce hrát poosmé, protože mě přestala bavit. A takový odskok k té muzice mně na dlouhou dobu velice pomůže.

V průběhu minulého týdnu jste si z Modré odskočil do švýcarského Curychu. Proč?

Pro představení Vilém Tell, které se bude hrát v jednom curyšském divadle, jsem skládal muziku. Byl jsem se tam kouknout na zkoušce. Inscenace s mojí muzikou bude mít premiéru 14. března.

Skládáte hudbu v Praze, nebo na faře na Plzeňsku, kterou jste si s manželkou opravili a vybavili k obrazu svému?

Je pravdou, že faru na návsi jedné vesnice jsme si s manželkou opravili. Jako stavař jsem zprostředkovával stavební dozor, a co jsem si mohl udělat, když mi zbýval čas, to jsem si udělal. Manželka se jako výtvarnice postarala o interiérové doplňky, vizualizaci jsme dělali společně. Krásně jsme se doplňovali a já se v tom našel, protože stavění a vymýšlení mě vždycky bavilo. Než jsme faru opravili, byl jsem tři roky stavař. Teď nás čeká oprava půdy, takže tam zase budu chvíli stavařem. Už se na to moc těším, byť toho času nemám nazbyt. Půdu si chci celou opravit sám, ale zatím to vypadá tak, že bychom to z časových důvodů museli odložit. Na faře se nám příjemně tráví volné chvíle, skládám tam v jedné místnosti hudbu. Ale o totéž se snažím i v Praze, kde teď bydlíme.

K faře patří i kostel?

Ano. Není náš, ale klíče od něj jsme před třemi lety dostali od diecéze. Kostel sv. Jakuba Většího je několik let po částečné rekonstrukci. Byl nevyužívaný, ale my jej trochu změnili. Nejprve tam manželka měla výstavu svých obrazů spojenou s divadlem, pak jsme tam začali promítat filmy a obnovili svatojakubskou a svatoanenskou pouť. Všechno tam děláme s kamarády zadarmo.

Přál byste si, aby se vaše děti vydaly hereckými šlépějemi?

Osmiletý Prokůpek a čtyřletá Agátka ať si dělají, co je bude bavit. My jim s manželkou ukážeme tu správnou cestu, po níž mají v životě jít. Budou-li mít štěstí, v pravý okamžik narazí na to, co je v životě naplní. Mě od dětství lákala stavařina, protože tatínek jezdil u vodohospodářských staveb s mixem. Já s ním chodil občas do práce, kde jsem míchal beton a přál jsem si, abych mohl s tím mixem také jezdit.

Roman Zach

Roman Zach se narodil v Ústí nad Labem 13. června 1973. Je absolventem Střední průmyslové školy stavební v Děčíně. Studoval na DAMU, ale po nedokončených studiích zamířil hostovat do Činoherní klubu, Národního divadla Praha, Dejvického divadla. Do loňského roku byl hercem pražského Divadla Komedie. V současné době je hercem na volné noze. Roman Zach si zahrál řadu divadelních i filmových rolí, ale také v seriálech Redakce, Ordinace v růžové zahradě a Ulice. Je ženatý, s manželkou Andreou, která se zabývá návrhy kostýmů, designy interiérů a scénografií, mají osmiletého syna Prokopa a o čtyři roky mladší Agátku. Za roli v seriálu Ordinace v růžové zahradě byl v roce 2005 poctěn cenou TýTý.