Sedm let působil na postu generálního ředitele barrandovských filmových studií. Marhoul je také majorem aktivních záloh a herec Divadla Sklep.

Jaký byl a je váš vztah k armádě?
V armádě jsem byl za bolševika jen jako absolvent. Tehdy jsem vojsko skutečně nenáviděl. Lidé dnes říkají, proč když jsem armádu nenáviděl, ji dnes tak velebím. Záleží čemu a komu ta armáda slouží. V současné době jsem několikrát navštívil Irák a i když to byly fešácké cesty, marná sláva, člověk strach cítí. Když se někde střílí, uvědomíte si, že to můžete dostat i vy. Když jsem psal scénář, tak se mi tyto zážitky hodily.

Co ovlivnilo volbu tématu vašeho posledního filmu?
Před čtyřmi lety jsem přečetl knížku Rudý odznak odvahy od amerického spisovatele Craneho. Je to příběh mladého kluka, který jde do války s tím, že je neprůstřelný a věří tomu, že bude hrdinou. Válka má ale úplně jiný názor. Tato knížka se stala mou základní inspirací. Protože tento příběh se odehrál za americké občanské války, což není naše historie, hledal jsem, kam zasadit náš příběh.

Proč padla volba právě na Tobruk?
Tobruk jsem si vybral ze dvou důvodů. Zaprvé protože prapor, který bojoval na Dálném východě a u Tobruku byl praporem zapomenutým a komunisti jej úplně vygumovali z učebnic. Druhým důvodem byla poušť. Pro atmosféru, kterou jsem chtěl v tom filmu zachytit, byla daleko lepší než například borový les.

Herce jste před natáčením podrobil zatěžkávací zkoušce ve vyškovském vojenském prostoru. Vy sám se aktivně angažujete v rámci aktivních záloh. Pomohlo vám to při samotném natáčením?
Pomohlo to, že jsem se mohl dostat do míst válečných konfliktů. Nějakou vojenskou zkušenost jsem moc neuplatňoval, protože dnes je to úplně jiná kategorie. Herci byli kromě jediného, jenž sloužil šest měsíců v kuchyni, nevojáci. Nebyli ve Vyškově proto, aby se za deset dnů vojáky stali. Pro vojáky zněl však úkol naprosto jasně. Zjednodušeně řečeno zničit herce fyzicky i psychicky. Já se potom mohl opřít o jejich vlastní negativní zkušenosti. Od začátku jsem totiž nechtěl, aby herci v tomto filmu hráli a něco předstírali, ale aby to sami prožívali a mohli se opřít o své prožitky. Zvolil jsem Stanislavského metodu osobního prožitku. V našich zeměpisných šířkách se takto moc nepracuje. Tento film však byl tím, kde a jak se má točit natolik specifický, že jsem si to ani jinak nedovedl představit.
Po celou dobu tříměsíčního natáčení jsme žili ve stanech v poušti. Nemohl jsem riskovat, že se mi tam někdo z herců zhroutí a bude chtít odjet, a já film nedotočím. To co prožili ve Vyškově, bylo proto horší než pak v samotné poušti.

Čím tedy herci za deset dní ve Vyškově prošli?
Základem výcviku bylo, že herci spali jenom minimálně, tak dvě tři hodiny denně. Účelem takového výcviku je, semknout je dohromady a vytvořit z nich patru, která si bude navzájem pomáhat. Naštěstí se stalo, že jen jeden to ve Vyškově vzdal. Zhroutil se hned druhý den a byl to naštěstí jediný herec, za kterého jsem měl náhradu. Po roce a půl zkoušení jsem tak věděl, že mám přesně takové lidi, které pro ten film skutečně potřebuji.

Byl jste s filmem za vojáky v Afghánistánu. Jak na něj reagovali ti, kdo válečnou realitu prožívají právě dnes?
Jel jsme tam s lehkou obavou, protože ti kluci tam jsou opravdu ve válce. Nakonec z diskuze vyplynulo, že měli pocit, že ten film je tak trochu i o nich a že je to film syrový a skutečný. Po veteránech, kteří Tobrukem prošli, byl jejich pohled pro mě nejdůležitější. Běžní diváci totiž k filmu přistupují jen čistě emotivně bez konfrontace s osobními prožitky.