„Dělám škaredé betlémy,“ odpovídá pohotově řezbář na otázku, co vytváří nejčastěji. Každý řezbář podle něj časem uvízne do svého stylu, ze kterého už se jen těžko vyprošťuje ven.

„Poslední dva roky dělám hlavně betlémy. Všichni chtějí betlémy. Za rok udělám tři nebo čtyři,“ říká.

Výroba betlému může být složitá, pokud se na něm podílí více řezbářů.

„Člověk se totiž musí shodnout s ostatními, aby udržel poměr jednotlivých postav. Tak, aby Josef s Marií vypadali podobně. Samotné řezbování probíhá tak, že z kmene sundám kůru, protože se ten kmen válel po zemi a je plný bláta a kamení, což by mi ztupilo pilu. Následují hrubé řezy, potom řezy jemnou pilou, a nakonec se dodělávají drobnosti dlátkem. Já jsem ale u svých soch dlátko opustil a používám bodlinkové rašple, které umí krásně dodělat detaily. Nakonec sochu přebrousím a překartáčuji,“ popisuje zkušený řezbář.

Výsledek jeho práce ho ale až tak moc nezajímá.

„Zajímá mě hlavně ten proces. Častokrát se mi ani moje věci nelíbí. Dělám i různý řezbovaný nábytek nebo židle. I když se to lidem líbí a je to podle nich hezky zpracované, já bych to doma mít nechtěl,“ vysvětluje.

Jiní řezbáři si ale podle Pluháčka své výrobky často nechávají.

Kromě toho vytváří také nejrůznější reliéfy.

„Byl jsem letos tři týdny zavřený v karanténě a strašně se mi líbila práce Freda Zavadila (kanadský řezbář a sochař, pozn.red.), který používá terakotu a něco dělá i do dřeva. Tak jsem to udělal pro radost taky. Reliéfy žen nebo třeba Gandalfa. Ale nevisí mi to doma na zdi. Mám to v krabici,“ usmívá se.

Nejhorší je topol

Jaké dřevo použije, je víceméně lhostejné.

„Nevím, do čeho jsem ještě neřezal. Většinou si sám zákazník řekne, co chce. Třeba betlémy a sochy se dělají nejčastěji do lípy, protože se to stěhuje a mělo by to být lehké,“ prozrazuje.

Naopak jiné dřevo se používá na sochy, které jsou trvale venku „Na ty je nejlepší jasan nebo dub. Nejhnusnější je topol. Tím, že rychle roste, nasákne do svých kapilár písek a ten potom tupí pilu. Každý truhlář vám řekne, že když si dáte topolovou fošnu na hoblovačku, tak si ji zničíte,“ upozorňuje Pluháček.

Důležitou roli tak při výrobě soch hraje hlavně cena dřeva.

„Dub je třikrát dražší než lípa a práce na něm je o polovinu delší. V tom se odráží i výsledná cena výrobku,“ poukazuje.

Jak dlouho socha vydrží, rozhoduje hlavně povrchová úprava.

„Na betlém, na který neprší, nebo je jen měsíc venku, stačí jednoduchý luxol nebo tenká lazura. Když má být socha naopak dlouhodobě venku, je lepší olejová syntetika. Syntetická lazura totiž i po dvanácti letech vypadá pořád stejně dobře,“ vysvětluje řezbář.

Důležitý je také podklad.

„Můžete dát lípu ven a neshnije, ale naopak dub dáte ven a shnije. Je to právě o povrchové úpravě. O tom, jak se o sochu staráte. Někdo ji dá ven a dá pod ní lino, aby nenatáhla vodu, jenže ta socha naopak shnije. Každému proto radím, ať vykope díru, zasype ji makadamem a na to postaví sochu. Voda tak může otékat pryč,“ říká.

Nejdůležitější je, aby to viděli lidi

Od betlémů a reliéfů si odpočine na sympoziích, kde častokrát vytváří sochy podle předem zadaných témat.

„Třeba v Harrachově bylo téma Krakonoš. Nebo v Nýrsku jsme dělali sochy podle různých pověstí,“ přibližuje svou práci.

Právě sympozia a řezbování před lidmi je to, co má nejraději.

„Když přijdete před lidi a začnete dělat bordel s motorovou pilou. Ještě k tomu tam mám i své studenty. Lidé často říkají, že by to nezvládli. Ale já jim říkám, že to dělali osmnáctiletí kluci, kteří se to prostě jen chtěli naučit. Potom pochopí, že je to reálná věc a nic nepředstavitelného,“ popisuje řezbář, který za normální okolností navštíví ročně pět nebo šest podobných akcí.

Podle něj se ale nejedná o umění.

„Je to řemeslo. Já umění nerozumím a je strašně složité posoudit, co je hezké. Nejde to změřit. Důležité ale je, že se všechny ty děcka snaží. Nejdůležitější je totiž píle,“ vyzdvihuje své studenty.

„Naše škola každý rok v září pořádá vlastní sympozium. Sejde se tam přes třicet řezbářů a během pár dní vznikne hned několik soch a asi třicítka reliéfů. Navíc tam přijíždějí i studenti ze Slovenka, kteří se u nás učí řezbovat,“ přibližuje.

Podobné akce jsou podle něj velmi důležité. „Řezbovat je hezké, ale nejdůležitější je, aby to viděli lidi,“ uzavírá.