A přesně takový je i můj pohled na Arménii, kam jsem doputoval 18. září spolu s kolegou novinářem, publicistou a mým někdejším šéfem v jedné osobě, Jirkou Jilíkem a jeho ženou Bohumilou.

Po deseti hodinách od startu letadla ve Vídni, s přestupem a nočním čekáním v Bukurešti, jsme nad ránem přistáli na letišti hlavního města Arménie, v Jerevanu.

Tam nás čekal náš kamarád, malíř a historik Ašot Arakeljan, Armén, původem z Náhorního Karabachu a dnes už také Moravan z Horního Němčí pod Velkou Javořinou, kam se přesně před třiceti lety přiženil.

Na jeho pozvání jsme se osmělili vydat do jeho domoviny a za jeho doprovodu pak mohli poznat alespoň kousek Arménské republiky.

Je to země protikladů, oplývající bohatstvím nerostů i historie, monumentalitou architektury Jerevanu, jenž je navíc rájem fontán a doslova tryská životem svých obyvatel, plných národní hrdosti.

V kontrastu s tím nelze přehlédnout těžký život venkovanů v horách i ve vyprahlé, polopouštní biblické krajině, ani velké množství památníků, odkazujících na období, kdy byla Arménie autonomní republikou, ukotvenou ve svazku sovětských socialistických republik.

Nejnepřehlédnutelnějším symbolem ze všech je však Ararat.

Tato hora s biblickým, starozákonním příběhem o Noemovi, který v předzvěsti potopy postavil Archu, v níž zachránil sebe, rodinu i početný zástup živočichů, byla po staletí součástí arménských království. Masiv s vrcholkem nepřetržitě pokrytým sněhovou čepicí, vypínající se k obloze do výšky 5137 metrů nad mořem, na jehož úpatí údajně Noe s lodí přistál, však dnes leží jen pár kilometrů za ostře střeženou tureckou hranicí.

Paradoxně jsme si Ararat jeli prohlédnout až předposlední den našeho pobytu. Jako obvykle jsme cestovali taxikem (kilometr tam vyjde v přepočtu na pět až sedm korun, protože většina taxiků jezdí na plyn, při ceně benzinu v přepočtu kolem 20 korun za litr). Využili jsme přitom dálnice směrem na jih z Jerevanu spojující metropoli s enklávou Náhorní Karabach, která byla při válce Arménie s Azerbajdžánem na přelomu 80. a 90. let minulého století obsazena Armény a odtržena od sousedního muslimského státu. Nejeli jsme ale rychleji než 70 kilometrů v hodině, neboť vlnovitý povrch silnice to neumožňoval, což jsme si vyzkoušeli už několik dnů před tím.

Z dálnice jsme po pětadvaceti kilometrech sjeli a zamířili k návrší přímo na dohled Araratu i hraničního plotu se strážními věžemi. Na pahorku se tyčí další arménský symbol, klášter Khor Virap (na snímku), v arménštině to znamená hluboká kobka, známý především tím, že vznikl nad jeskyní, kde byl vězněn pozdější zakladatel Arménské apoštolské církve Řehoř Osvětitel.

Toho dal arménský král Trdat III. uvrhnout do podzemní kobky, kde přežíval téměř 13 let. Poté, co král onemocněl, nechal Řehoře vytáhnout ven a slíbil mu, že když ho uzdraví, přijme křesťanskou víru a nechá se pokřtít. A podle dochovaných pramenů k tomu také došlo. V roce 301 se Arménie stala první zemí na světě, která přijala křesťanství za své státní náboženství.

Čas se zastavil v 70. letech

Musím přiznat, že jsem si nakonec trpělivě vystál řadu k otvoru se žebříkem v úzkém skalním průlezu v jedné z klášterních kaplí, jímž se sestupuje zhruba pět metrů hluboko do podzemní jeskyně, která se před 1700 lety stala na dlouho nedobrovolným domovem Řehoře Osvětitele. Řeknu vám, že to byl silný zážitek ocitnout se doslova u arménských národních kořenů, na místě, které mělo zásadní vliv na jejich formování.

Nutno přiznat, že klášterů z první i druhé půle prvního tisíciletí, včetně dalších historických monumentů je v Arménii celá řada a devět dnů zdaleka nestačí na to je všechny navštívit.

Nám se podařilo zavítat 30 kilometrů západně od Jerevanu, do lokality antického památníku Garni, údajně jediné stojící antické budovy se sloupořadím na území Arménie i bývalého Sovětského svazu, pocházející z druhé půle 1. století. Odtud to bylo jen dvacet minut cesty do kláštera Geghard, fascinující dominanty tamního údolí Azat, založeného ve 3. století, a od roku 2000 zapsaného společně s údolím na Seznam světového dědictví UNESCO.

Ať jsme ale cestovali na kteroukoliv světovou stranu, vždycky jsme se k večeru vraceli do vlídné náruče životem pulzujícího Jerevanu. Tak tomu bylo i v případě výletu od nádherného jezera Sevan, ležícího v nadmořské výšce 1900 metrů, obklopeného pohořím Malý Kavkaz a Arménskou vysočinou.

Rovněž po návratu z Echmiadzinu, centra Arménské apoštolské církve (sídla hlavy církve označované Katholikos) to byla právě metropole země, kam jsme se vraceli načerpat síly a posedět u hrajících fontán na náměstí Republiky, procházejít se kolem náměstí Charlese Aznavoura, nebo jen tak popíjejít víno v jedné ze zahrádek Abovyanovy třídy v centru. Noční perlou Jerevanu je ovšem pěší zóna Tashir street, dlouhá skoro jako Václavské náměstí v Praze, v jejímž suterénu se rozprostírá moderní nákupní areál.

Odvrácenou tváří Arménie jsou stovky ošuntělých a oprýskaných věžáků a obytných domů na periferii a ve vesnicích, kde jakoby se zastavil čas někdy v 70. letech minulého století. Výjimkou nejsou staří žebrající lidé, jak v hlavním městě, tak i v okolí turisticky exponovaných míst.

Devět dnů je opravdu málo, abyste poznali Arménii do hloubky, stačí to ale na to, nahlédnout pod pokličku rozmanitosti této zajímavé země, nasát její vůně, okusit jak chutná a nechat se unášet její kavkazskou exotikou.

Cesta MHD (včetně metra) po celém Jerevanu přijde na 100 dramů, tedy 5 Kč. Čepované pivo stojí od 500 do 1000 dramů (30 – 50 Kč), cigarety od 400 do 1400 dramů (20 - 90 Kč). Oběd: polévka, hlavní jídlo, pití, nás ve čtyřech stál do 10 000 dramů, tedy do 500 Kč, na každého velmi přijatelných 125 korun.