Jak dlouho se slaví Mezinárodní den archivů? Vzpomenete si vy na ten svůj první?

Ono to není až tak dlouhé vzpomínání. Mezinárodní den archivů je hodně mladý svátek. Oficiálně vyhlášen byl až roku 2007 a v Česku se poprvé slavil v roce 2009. Ale každým rokem neuvěřitelně narůstá počet akcí, které archivy po celé republice připravují. Můžeme tedy oprávněně čekat, že se během několika následujících let stane tradicí, která se hrdě postaví po bok jiným podobným projektům, jako je Noc kostelů, Mezinárodní den muzeí a podobně. Uherskohradišťský archiv se poprvé zapojil v loňském roce. Nejen počet návštěvníků, ale především jejich zájem o možnost „nahlédnout pod pokličku" archivářské práce nás utvrdil v přesvědčení, že musíme i letos připravit pro návštěvníky stejně atraktivní menu.

Je mezi širokou veřejností vůbec povědomí o tom, kde archiv stojí, co se v něm skladuje či co dělá archivář?

Náš archiv je lidem známý spíš jako významná historická památka. Leckterý Hradišťan, jenž se o Slováckých slavnostech vína a otevřených památek přijde podívat na bývalý františkánský klášter, vůbec netuší, že zde sídlí archiv. A povědomí o tom, co vlastně takový archivář dělá, je ještě mnohem menší. Často se archivář zamění s archeologem, jednou mě kdosi považoval dokonce za architekta. Většina lidí má jen nějakou mlhavou představu. Někdy to skoro sklouzává až do představ o podivínovi, který někde v tmavém sklepě hlídá hory zaprášených krabic, plných nějakých papírů. Běžný člověk, který se hlouběji nezajímá o historii, ani třeba nepátrá po svých předcích, s archivářem moc často do styku nepřijde.

Kolik předmětů je v Uherském Hradišti archivováno?

V současnosti jsou u nás uloženy více než tři běžné kilometry archiválií jedná se o součet šířky všech obsazených regálů. Toto množství zahrnuje třeba přes 300 listin, 53 000 úředních knih a 14 000 krabic spisů. Všechny archiválie pocházejí z obcí a měst okresu Uherské Hradiště a obsahují nesmírné množství cenných údajů o historii našeho regionu. Přibližně tři čtvrtiny uchovávaných archiválií jsou přístupné, což znamená, že mohou být předloženy badatelům.

Který vy osobně považujete za ten nejvzácnější?

U archiválií je velmi těžké určit jejich hodnotu. Některé jsou vzácné již svým výtvarným provedením, jiné vypadají na pohled fádně a jejich cena je dána informací, kterou obsahují. Záleží i na vztahu mezi obsahem a čtenářem. Kdybych pocházel z Uherského Brodu, určitě bych považoval za nejvzácnější listinu Přemysla Otakara II. z roku 1272, kterou udělil Brodu městské právo, mimochodem nejstarší listinu v našem archivu vůbec. Pro Polešovjana má zase bezesporu listina, kterou Rudolf II. povýšil roku 1595 Polešovice na městečko, větší cenu než Zlatá bula sicilská. Jako zdejší okresní archivář a také lokální patriot nemohu vyzvednout jednu nad ostatní. Vždyť každá archiválie představuje jedinečné svědectví o minulosti našeho nádherného kraje.

Jaká nejvzácnější archiválie se vám kdy dostala do rukou?

Při návštěvách jiných archivů jsem měl možnost vidět také nádherné a vzácné kousky. Ale nejvzácnější jsou pro mě samozřejmě ty „naše". Možná trochu vlivem profesionální deformace se běžně při práci moc nezamýšlím nad tím, že držím v ruce artefakt starý stovky let, jehož hodnota je prakticky nevyčíslitelná. Pak najednou přijde nějaký impulz, který mi to připomene. Za nedlouho například poputuje znaková listina města Uherské Hradiště z roku 1481 do Kutné Hory. Bude tam na pouhých šest týdnů vystavena v rámci velké mezinárodní výstavy věnované době vlády jagellonské dynastie Europa Jagellonica. Skutečnost, že byla právě tato listina vybrána na tak prestižní podnik, dokazuje, že v uherskohradišťském archivu lze najít i poklady evropského významu.

Jak vypadá takový běžný den archiváře?

Každý jinak! Velké oblastní archivy mají pro každou z činností zvláštní oddělení, v okresním archivu je na všechno včetně mě pět archivářů, a tak musí prakticky každý dělat všechno. Proto může být v pondělí na některém z úřadů, u kterých vykonáváme takzvanou předarchivní péči, a kontrolovat, jak se starají o svoji písemnou agendu. V úterý pak třeba vyhledává pro soud dědice nějakého dávno zapomenutého pozemku či pro zájemce o horoskop hodinu narození, ve středu chystá archiválie návštěvníkům naší badatelny, ve čtvrtek zapisuje nově převzaté archiválie nebo třídí ty, které už jsou u nás uloženy, aby se v nich dalo lépe orientovat. A v pátek, když zbude čas, může napsat nějaký odborný historický článek, chystat výstavu nebo třeba provést exkurzi z místní školy. Někdy je toho opravdu skoro až příliš, co je třeba stihnout, ale na druhou stranu je rozmanitost právě tím, co se mně osobně na této práci líbí.

Významným bodem Mezinárodního dne archivů bude v Uherském Hradišti kniha Liber negotiorum? Řekněte nám, laikům, co to vlastně je?

Tato kniha je přesně ten případ nenápadné krásy, o kterém jsme před chvílí mluvili. Její nejstarší části pocházejí již ze 14. století, a přestože nemá žádné zlacené iluminace ani drahokamy vykládanou vazbu, jde o skutečnou pokladnici informací o životě v Uherském Hradišti a okolí ve středověku a raném novověku. V dobách, kdy nebyla ještě pro každou úřední činnost zvláštní kniha, se do ní zapisovalo všechno, co souviselo se správou města a nesmělo být zapomenuto. Proto zde najdeme závěti hradišťských měšťanů, městská statuta vlastně základní zákon města, rozhodnutí městského soudu, soupis platů z městských pozemků, včetně nejstarších názvů ulic a náměstí, nebo soupis okolních obcí, které musely městu odvádět platy na údržbu mostů. Velká část toho, co víme o nejstarších dějinách města, pochází odtud. Proto jí v rámci letošního dne archivů bude věnována podvečerní beseda.

Vzpomenete si na nějaký kuriózní zážitek ze své archivářské praxe?

Lidé k nám chodí s nejrůznějšími dotazy a požadavky. Pokud je to možné, snažíme se jim poradit či pomoci. Kdysi ale, ještě za ředitelování mého otce, přišel starší pán a ptá se: „Je tu už doktor?" Pracovnice, domnívající se, že myslí pana ředitele, oznámila pánovi, že dosud nepřišel, ať počká. Po svém příchodu jej pan ředitel pozval k sobě do kanceláře, aby ho vyslechl. Záhy jej však musel zase vyprovodit, neboť zjistil, že si dotyčný spletl budovy. Nasměroval tedy pána k sousední poliklinice, neboť jako doktor filozofie mu nemohl pomoci. Občas se také podaří najít něco pro zasmání i v samotných archiváliích. A někdy je to spíše pousmání smíšené s nostalgií. Třeba když se v prvorepublikovém policejním spise dočtete o vyšetřování řidiče nákladního auta jedoucího po ulici Velehradské, „neboť si počínal děsně neopatrně a jel více než 30 kilometrů za hodinu, že Antonínu Růžičkovi, elektrotechniku, který bydlí v ulici Františkánské, a Vladimíru Šamánkovi spadly obraze ze zdi".