Nechtěla jsem ho v tom nechat samotného, a tak jsme v jeho kanceláři oba zářili na dálku. Ředitelství Muzea Jana Amose Komenského sídlí uprostřed Uherského Brodu v japonské zahradě. To je docela výstižné, Pavel Popelka totiž z rodného Slovácka často vyráží do exotických krajin.

Máte rád červenou barvu?

Mám rád netradiční červenou, nemusí to být barva krve. I když barva krve, třeba na těch straňanských dřevěných šablách, taky je. A krev je důležitá.

To je přesně ono, jako etnograf jistě víte, co vše červená znamená…

No jak by se bez červené barvy obešel třeba Vlčnov? To už vůbec není možné. Možná že jsem ji zvolil ještě pod vlivem víkendové jízdy králů, kdy jsme tam měli jeden z program v našem stavení.

Co vás vlastně zaválo na cestu etnografie?

To byl krkolomný vývoj. Původně jsem dělal strojní průmyslovku v Hradišti, tam se ještě tehdy dělala stavba letadel, tehdy mě to přitahovalo, aniž bych o tom něco věděl, byl jsem kluk z dědiny. Kamarádi se tam nedostali a já jo, tak jsem tam byl takový opuštěný. Pak jsem ale dokonce skončil jako velmi úspěšný absolvent a šel na techniku do Brna. Tam jsem se najednou začal rozhlížet a zjistil, že existují i jiné obory. A když jsem pak přišel na filozofickou fakultu a viděl, že v posluchárně je třeba jen deset lidí a hodně děvčat, a že se tam vypráví o zajímavých oborech jako je sociologie a etnografie, tak jsem najednou začal přemýšlet, jestli by mě to taky nebavilo (úsměv). Tak jsem se tam pokusil dostat, protože etnografií jsem byl z vesnice prorostlý, a pak už jsem tam vydržel. I když po škole všichni říkali: „Bože, co sis to vybral za obor, vždyť všude je průmysl a tam je dobré uplatnění!" Ale teď jsem šťastný, že jsem si to vybral. Přes techniku k filozofii.

Říkáte, že vám to přineslo pocit uspokojení a štěstí…

… takového sebenalezení.

Představuji si etnografii jako bádání o tom, kdo jsme byli, a díky tomu zjišťovat, kdo jsme. Je to tak?

Ano, je to v podstatě takto. Kde jsme se vzali, co děláme a kam směřujeme. Smysl života, existence. Hledání kořenů je určováním směru do budoucnosti. Já si nedovedu představit život bez morálky, etiky a kulturního odkazu, pohybovat se jen ve virtuálním světě techniky, to je příšerné.

Vaše povolání vás zaválo do nejrůznějších koutů světa. Cestovat bylo vaše přání, nebo to způsobila vaše práce?

Obojí. Když se ohlížím dozadu, stejně jsem cestoval ještě málo. Závidím takovým těm dobrodruhům jako byli třeba Hanzelka a Zikmund, kteří byli někde první, já jsem skoro nikde první nebyl. I když možná jsem některé věci první popsal.

Které to byly? Kde jste byl první?

Ono je důležité asi rozlišit zahraničí a domov. První, kde jsem byl na cestách, tak to byly moravské Kopanice. To byl můj dlouhodobý výzkum a tam jsem prochodil snad všechny chodníčky. Na etnografii jsme měli štěstí, že tehdy pan profesor Jeřábek věděl, že etnografie, tedy srovnávací národopis, je taky o střetávání s kulturami jinými, takže pro nás začal organizovat zájezdy. A až poté, co jsem se dostal do muzea, začal jsem cestovat i s kamarády. Ale není toho až tak mnoho.

Které místo z těch exotických vás nejvíc uchvátilo?

Zajímavá byla Etiopie. Tak jsem se dostal s kamarádama, bylo nás sedm. A velmi mě zaujala třeba Lalibela (zapadlá vesnice v Etiopii – pozn. red.), kde ortodoxní církev slouží mše ve skalních chrámech z 13. století. Tam jsem zažil náboženské rituály a mše v přítmí hor, a to bylo uchvacující. Tam byla vidět skutečná náboženská pokora. Pak jsme se přesunuli na jih Etiopie do povodí řeky Omo k animistickým kmenům, no a to bylo zase o něčem úplně jiném (animismus je víra v existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí – pozn. red.) Byť je to už fotografická turistika, tam hrozí, že za každou fotku se musí platit, přece jsem tam ještě našel takové ty stopy rituálů v pravém slova smyslu, třeba skákání přes býky, což je iniciační obřad přijímání chlapců mezi dospělé muže. Ale mám-li to srovnat s naší Moravou, tak je to tu stejně zajímavější. Jednak se tady neplatí za fotky (smích) a za druhé je to tu tak barevné! Mám velký fotografický projekt o slavnostech a rituálech po celý rok, a tak hodně cestuju a vidím to, stále někde něco je, zajímavý zvyk, obyčej.

Myslíte si tedy, že můžeme konkurovat takovýmto exotickým krajům?

Však se na to podívejte, je to mnohem pestřejší! Co vesnice, to jiný kroj, je to velmi krásná země, ta Morava. Však i proto k nám jezdí turisti na jízdy králů a masopusty, pro ně je to exotické. Když srovnám Holandsko, kam jezdím, protože tam máme pobočku, tak je tam jeden kroj pro celou zem. My tady máme i v rámci jedné vesnice mnoho krojových variant. Musíme pro ně vypadat exoticky. A to nemyslím nijak pejorativně. A potom když se podíváme do hloubky těch zvyků, v tom je další síla. Etika, etiketa, krása.

Tento kout Moravy, Kopanice, Strání, máte velmi oblíbený…

To určitě, a nechci říkat, že je to pro mě příliš málo, ale třeba mečový tanec, který je u nás, se vyskytuje i jinde, a je třeba to vidět a porovnávat. Vyskytuje se v Chorvatsku, v jižních Čechách. Byl by to pro mě malý úsek, kdybych se měl věnovat jen Uherskobrodsku a Kopanicím. Byť to gro mé práce bylo tady. Má-li to člověk poznat dokola, nejdřív musí poznat svou oblast, a pak to začít srovnávat.

Kam se ještě toužíte podívat, co vás ještě láká probádat?

Teď mě začínají zajímat hodně hory, vody, to taky fotím, chtěl bych zažít Island, Nový Zéland. Abych tam našel krajinné motivy a vodu, která mě fascinuje. Hlavně v takových těch abstraktních polohách, ne jen vyfotit záběr na krajinu, ale zachytit tvar, barvu.

Jsme tady obloženi fotografickou technikou, často i vystavujete. I tento koníček přišel až s prací?

Fotografování souvisí s oborem. Etnograf v minulosti nemohl existovat bez tužky a magnetofonu, dnes nemůže existovat bez fotoaparátu a videokamery. Pokud to má člověk zachycovat v terénu a pak to i zajímavým způsobem prezentovat, tak se bez techniky neobejde.

Má s etnografií něco společného i výstava o Máchovi, kterou máte nyní v muzeu?

Snad ani ne s etnografií, ale spíš jsem členem poroty soutěže Gloria musaealis, která každoročně hodnotí nejlepší projekty muzeí. A protože po nich jezdím, snažím se věci, které jsou dobré, přenášet do našeho muzea. A když byla hotová výstava k Máchovi, tak se to samo nabízelo. A snažili jsme se to stihnout do května, Máchova času, času lásky. A když k tomu ještě při úvodním pořadu hráli Štěpán Rak s Alfrédem Strejčkem, tak to bylo moc dobré. Naše atrium je pro takové pořady jako dělané, když vyjde počasí a začnou do toho štěbetat ptáci, je to krása.

Letos slavíme 420. výročí narození Komenského, i v muzeu se mu proto hodně věnujete. Má podle vás ještě dnešním lidem co říct?

Samozřejmě že ano, a mohli by si z něho vzít hodně například politici. Teď se dost mluví třeba o školství. Komenský se díval na vzdělání tak, že nemáme vychovávat člověka jen jako úzkého odborníka, ale má být rozvíjen ve všech svých polohách, i z hlediska etiky. Projektoval vzdělávání jako projekt celoživotní, který má probíhat neustále. A pak, vždyť chtěl, aby bylo vzdělání dostupné všem, mužům, ženám, chudým i bohatým. Tak proč zavádět školné na vysokých školách? To by měl Komenský vstát a na ministerstvo školství přijít s rákoskou (smích).

A nyní chystáte další pořad, další ukázku tradiční svatby, tentokrát ze Starého Města…

Tak svatba, to je moje celoživotní téma (rozzáří se). Jednak jsem teď vydal knihu Od věnečku k obálence aneb Co kdysi všechno znamenala svatba na Uherskobrodsku a moravských Kopanicích. Využívám své profese etnografa i sociologa a rozebírám svatbu ze všech možných zorných úhlů. Jsou tam i sociální aspekty uzavírání manželství a jak vliv na to má vesnice, rodina, ekonomické stimuly sňatku, vliv majetku na výběr partnerů, sezónnost svateb… To si ani lidi neuvědomují, že svatba se naprosto musela přizpůsobit hospodářskému i církevnímu roku. Vládly na ní pověry, nesměla být třeba uzavírána v květnu. Pak taky třeba morálka ve vztahu ke svatbě, postavení svobodných matek, postavení žen po svatbě v rodině, co všechno musela děvčata dělat, aby si zajistila, na Kopanicích se tomu říkalo „odsůdzenca", čili muže odsouzeného ke společnému životu. Jak pronikaly magické prvky do svatebního obřadu. Například Kopaničárka když šla do kostela, tak mívala povolené všechny uzly na živůtku, aby snadno rodila. Jak už tehdy se vědělo, že posláním ženy a svatby je zachovat rod. Je tam kapitola svatební pečivo jako symbol bohatství, průběh svatby, svatební písně a říkání a další a další… Co mě nejvíc těší, vydalo se sedm set kusů a ta kniha je téměř vyprodaná. A ještě víc mě těší, že přichází lidi a na dobových fotografiích poznávají třeba svoje rodiče, nebo že se od ní nemohou odtrhnout. No a součástí té knihy jsou i rekonstruované svatby na DVD, které v muzeu pořádáme.

Jak vás tak poslouchám, dnešní svatba je celkem nuda.

Je! Svatba v minulosti, to byla už ta doba příprav, období námluv, ohlášky, které musely být troje, což značilo ochrannou dobu, kdy mohl někdo vznést námitky proti sňatku. Pak vlastní svatební den, od ráda do noci jej provázely obyčeje, začepení nevěsty… Byla to zábava i pláč. Vždyť svatební písně k čepení byly plné smutku o tom, co žena ztrácí a co ji bude provázet každý den. Současná svatba se s tou tradiční nedá srovnat. Už v tom, že v minulosti to byla záležitost široké rodiny, která si tím uvědomovala svou spolupatřičnost. Teď se všichni tak atomizujeme, že už se pomalu na svatbu nevolají ani sourozenci a rodiny a stává se z toho ryze drobná egoistická záležitost.

Co je vaším cílem jako ředitele Muzea Jana Amose Komenského? Co by mělo symbolizovat?

Přál bych si, aby jelo v nastoupených kolejích. Stali jsme se zařízením ministerstva kultury až v roce 1990 a začali jsme ho budovat jako instituci plně moderní a zprofesionalizovala se. Nyní tu máme odborníky na komeniologii, historii, konzervaci a je to jedno z velmi důležitých věděckých center komeniologie a jedno z důležitých kulturních center Uherskobrodska. A tak bych si přál, aby pořád byly prostředky na podporování neziskových institucí, jejichž cílem není vydělat peníze, ale jejichž cílem je právě budování paměti regionu a národa. Protože to je pro socializaci člověka velmi důležité. Člověka přece nemůžou ovládat nějaké počítače. Člověka musí ovládat něco vyššího.

PhDr. Pavel Popelka, CSc.

• narozen 1949 ve Strání
• etnograf, sociolog a publicista
• ředitelem Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě je od roku 1990, pracuje tam ale už od roku 1974
• je zakladatelem a organizátorem Festivalu masopustních tradic ve Strání, spolupracovníkem pro kulturu a společenské dění ZVUK Zlínského kraje a pravidelným účastníkem literárních konferencí o víně v Buchlovicích
• nyní žije v Uherském Hradišti, rozvedený, má tři děti
• bibliografie: Příběhy v písních vyzpívané (1995), Písně z Bystřice pod Lopeníkem (1997), Od folkloru k folklorismu (1997), Cestopisy, místopisy, povahopisy (2003), Řečeno písní (2005), Od věnečku k obálence (2011)

Autor: Petra Kučerová