Zpráva o skonu Zdeňka Skaličky zaskočila a zarmoutila nejen jeho nejbližší, ale také nás, novináře, kteří jsme se s ním osobně i na stránkách novin setkávali dlouhá léta. Jako žurnalista dopisovatel měl neskutečný profesionální záběr a častokrát nikdo z mých kolegů nechápal, kolik akcí stihne během víkendu obrazit a reportovat o nich.

Přestože byl ochoten zajet tam, kde bylo třeba, nejbližší mu byl Velehrad a Buchlovicko, kde bydlel. Troufnu si tvrdit, že z těchto lokalit toho do novin snad nenapsal nikdo víc než právě Zdeněk. Bude mi chybět a určitě i čtenářům…

Na počátky spolupráce s ním vzpomíná i náš kolega a dlouholetý šéfredaktor Slováckých novin Jiří Jilík.

„V roce 1979 jsem se stal vedoucím redaktorem okresního týdeníku Slovácká jiskra. Tehdy se co do počtu redaktorů malé, tříčlenné redakce, opíraly o dopisovatele. A jedním z nich byl od počátku Zdeněk Skalička, tehdy zaměstnanec Lesního závodu Buchlovice. Jeho zásluhou se čtenáři dozvídali pravidelně nejen o problematice lesů v Chřibech a jejich ochrany, ale i o dění v obcích v podhůří Chřibů, které byly součástí tehdejšího okresu Uherské Hradiště. Zdeněk však měl nesporné novinářské ambice a postupně rozšiřoval nabídku novinářských žánrů. Jeho doménou se tak staly sloupek anebo reportáž. Na jeho práci bylo absolutní spolehnutí. Dovedl velmi operativně zaskočit tam, kde hrozila „díra“ na stránce – nemocný redaktor, nedodaný slíbený materiál, rychlá aktuální potřeba v jeho okruhu někam zajet, napsat, včas dodat. Byl to nepostradatelný člen novinářského týmu; vždy byl tam, kde bylo třeba a odvedl dobrou práci. Považuji za velké štěstí, že jsem měl v blízkosti takového spolupracovníka, o kterého bylo možné se v kritickou chvíli opřít. Dobrý kamarád i kolega,“ vzpomíná Jiří Jilík.