Přiznal jste, že finanční krize v roce 2008 byla pro vás výzvou ke změně a vyměnil jste manažerskou pozici ve stavebnictví za svatebního a portrétního fotografa na plný úvazek, čehož jste nikdy nelitoval. Jak k tomu došlo?

Měl jsem tehdy velmi zajímavou pozici, která skloubila jak stavebnictví, tak i marketing. Bohužel ta krize moji bývalou firmu semlela. Navíc jsem už tři roky paralelně se zaměstnáním fotil o víkendech svatby. Od pondělí do pátku byl od 6 do 15 v práci, od 16 do 21 retušoval fotky ze svatby a celou neděli pak prospal únavou. Byly to šílené roky, dál takto pokračovat nešlo, a tak to krize rozsekla. Kdo ví, jestli bych bez ní na to měl odvahu…

Co vám daly fotografické začátky a do jaké fotografické sféry jste se časem posunul?

Po roce 2003 mě začalo oslovovat mnoho vrstevníků se žádostí o nafocení jejich svatby. První dva roky jsem je odmítal. Nevěřil jsem si a moc se mi ani nechtělo. Ale pak jsem se nechal přemluvit a od roku 2006 nemám od jara do dušiček prakticky volnou sobotu. Vloni na podzim jsem ‚oslavil‘ svoji 600. nafocenou svatbu. Svatební fotografie je specifická v tom, že je to skloubení několika fotografických disciplin. Jednak by měl být fotograf rychlý a nenápadný ‚reportážista‘, pak by měl umět pracovat s modelem jako portrétní fotograf, zvládnout organizovat skupinu lidí (využil jsem zkušenosti stavbyvedoucího) a zároveň by měl umět číst a předpovídat počasí, jako správný krajinář. Dnes, díky chytrým telefonům, je ta předpověď už brnkačka, ale tak 10-14let zpět mi manželka posílala každou hodinu aktuální údaje o počasí z internetu. Tak mě tehdy někteří na svatbách podezřívali, že jsem jasnovidec, jak jsem dokázal přesně předpovídat déšť a někdy tak i organizovat průběh svatby.

Koronavirová krize vás jako bumerang vrátila zpět ke snímkům přírody a národopisu. Jak tento svůj comback vnímáte? Znamená to, že jste fotografování svateb odpískal?

Fotografování svateb jsem rozhodně neodpískal! Naštěstí teď od června (po půlroce) se opět rozjíždí svatby na plné obrátky. Jenže jsem workoholik. Tak když jsem měl volné měsíce, kdy byly svatby zakázány nebo se přesunovaly, musel jsem nějak vyplnit čas. Říkal jsem si, že si nebudu jen stěžovat a řešit kompenzace, ale raději budu aktivní a pokusím se hledat nové výzvy i v této těžké době. Začal jsem proto natáčet i krátké videoklipy, učil se je stříhat. Udělal jsem si zkoušky na létání s dronem. Fotografování krajiny bylo zároveň pro mne relaxem, vyčištěním si hlavy. Přiznávám se, že jsem se v přírodě během čekání na správné světlo učil trpělivosti a zároveň jsem vydýchával ta chaotická, nelogická a nespravedlivá opatření vlády. Jak potvrdí většina, pro drobné živnostníky to byl často pořádný nápor na psychiku.

Dá se tím uživit?

Tak uživit se focením krajiny či přírody u nás rozhodně nedá. To se dá fotit jen z nadšení a lásky.

Začal jsem spolupráci s několika starosty v okolí na image focení a natáčení jejich měst a vesnic, ale na uživení to není. Spíš jsem rád za proplacení benzínu a hodin cestování, kdy člověk hledá správné místo v ideálním světle. Každopádně jsem za tuto spolupráci rád. Navíc mne vždy potěší, když se mé snímky pak objeví v obecních publikacích, zpravodajích, pohlednicích. Některé obce je využily v soutěžích typu Stavba roku apod. Byl bych rád, kdyby byl o toto focení větší zájem. Starostové pak mohou najít snímky svých obcí například na výstavách typu TSTTT nebo v prestižních knihách Čarovné Česko.

Vaše žena pracuje v nemocnici a vy jste kritikem protiepidemických opatření vlády, jak tomu mám rozumět?

Ano, žena pracuje na koronavirovém oddělení, kde měla o hodně víc služeb, ze kterých byla pak dost unavená. Doma k tomu tři děti na online výuce, já bez příjmů a s nejistou budoucností, takže jsme si tu krizi jako rodina ‚užili‘ kompletně. Jinak nejsem kritikem opatření obecně nebo nějaký odmítač covidu, to vůbec. Spíš mne štve, jak k celé té krizi přistoupila naše vláda. Od podcenění celé situace v počátku, odmítání českých výrobců na úkor šíleně předražených (a navíc nekvalitních) čínských, po populistické kroky před volbami. Těch nelogických byla spousta. Přišlo mi, že jak byli politici chaotičtí, tak navíc využívali šance se ještě víc obohatit na netransparentních kšeftech. My jako rodina jsme to přes všechno zvládali relativně dobře. S dětmi jsme pravidelně sportovali, začali se i otužovat, jezdíme do sauny, víc jsme chodili do přírody mj. na šípky, medvědí česnek. Ale vím o hodně kolezích či lidech v pohostinství, kteří jsou na tom opravdu špatně. Psychicky zničení, osamělí důchodci, odsunutá léčba onkologických nemocných, zničené živnosti. No, je těch smutných příběhů kolem dost a zároveň vidím, jak je celá společnost v tomto hodně rozdělená, tak se radši věnujme fotografii.

Přitom právě koronakrize vás umělecky přesměrovala do oblasti, která vás, jak jsem pochopil, naplňuje a přinesla vám ocenění…

To ocenění beru s rezervou. Upřímně daleko větší ocenění pro mne je, že mám už 15let plný kalendář zakázek. Protože v této době, kdy fotí skoro každý druhý, to není vůbec samozřejmost. Využil jsem tak čas a pustil jsem se do projektů, které jsem nosil v hlavě už spoustu let, například folklorní kalendáře mikroregionů nebo současné focení míst dle 70-90let starých fotografií.

V aktuálním ročníku TSTTT jste obdržel cenu v kategorii Ekologické zemědělství. Jak dlouho do této soutěže přispíváte?

Bylo to teď podruhé, co jsem do soutěže zaslal snímky. Ono se to váže k té koronakrizi, protože minulé roky jsem opravdu neměl na žádné soutěže energii a čas, jak už jsem zmínil.

Máte tři potomky, kráčí už některý z nich ve vašich fotografických šlépějích, případně přál byste si, aby tomu tak bylo? Syn je ještě malý, ale dcery už do rukou foták, respektive mobil berou. Víc než focení, je ale lákají vtipná videa. Ovlivnění youtubery je asi ve všech rodinách. Ale měsíc zpět byla v naší vesnici fotosoutěž dětí a obě dcery, ač téměř nejmladší, získaly první místa, tak to mne potěšilo.

Radovanu Chvílovi je 42 let. Jeho prvním fotoaparátem byla Směna, kterou mu rodiče koupili brzy po revoluci k 11. narozeninám. Fotografování však zcela propadl až o sedm let později, kdy začal fotit s dědečkovou středoformátovou zrcadlovkou Flexaretou. Rok na to si koupil novou kinofilmovou zrcadlovku a po nocích trávil čas vyvoláváním a zvětšováním fotografií v improvizované fotokomoře v koupelně. Po vysoké škole odjel do Anglie, kde mimo jiné studoval fotografii. Od roku 2003 fotí digitálně. S manželkou bydlí v Drslavicích nedaleko Uherského Brodu, kde také vychovávají tři své děti. Dosažené úspěchy:Zastavte čas - 2011, Moravské zemské museum v Brně, 1. místoJeden den v životě České republiky - 2008-09, Praha, Brno, Plzeň, Karlovy Vary, Ostrava, české konzuláty v zahraničí, kolektivní výstava, fotografie i součástí publikace a otištěny v MF DnesVia Lucis 1989-2009 - 2010, Národní muzeum fotografie, Jindřichův Hradec, soutěžní výstava, oceněníActa non verba - 2012-13 - Slezská diakonie, samostatná výstava, Karviná, Třinec, Orlová, Český Těšín a dalšíÚspěšné snímky autora, včetně dalších fotografií soutěže TSTTT, budou vystaveny v uherskohradišťské Redutě od 12. 6. 17. hodiny, do 30. 7.