Radim Bodlák: Delina Velkou pardubickou jednou vyhraje

Jedním z koní, které trenér Radim Bodlák v dostihové stáji Pod Buchlovem připravuje, je totiž Delight My Fire majitelky Jany Preclíkové z Buchlovic. Delina, jak sedmileté klisně zkráceně říkají, naposledy prokázala své kvality v neděli, kdy na 127. ročníku nejslavnějšího českého dostihu obsadila fantastické třetí místo. „Už příští rok bude patřit k favoritům a v dalších letech může Velkou vyhrát,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Slovácký deník trenér Radim Bodlák, který v pátek oslaví 44. narozeniny.

To jste v neděli dostal asi nejhezčí dárek. Nebo ho ještě může něco překonat?
Pusa od přítelkyně bude také pěkná (úsměv).

Někde jsem četl, že když se vám nesplnil sen jet Velkou pardubickou coby jezdec, tak jste se upnul k druhému – připravit koně pro tento závod. Je třetí místo Deli vrchovatým splněním tohoto snu?
Určitě. U koní jsem se motal odmalička a Velká byla vždycky fenomén. V mládí jsem ale moc vyrostl, takže jezdecky mi to nevyšlo. O to mám větší radost, že se mi povedl takový úspěch coby trenérovi.

Deli má za sebou už spoustu úspěchů – kam řadíte třetí místo z Velké pardubické?
Prestiž tohoto závodu je nejen v Česku, ale i ve východní a střední Evropě obrovská, takže tento úspěch řadím úplně nejvýš. I když opakovaný triumf na Velké Wroclavské má také obrovskou hodnotu, vždyť je to druhý nejdotovanější dostih ve východní Evropě. I těsné třetí místo v Itálii v Grande Steeple Chase Di Milano je nutné považovat ze velký úspěch, tam to navíc v květnu byla „jen“ příprava na Velkou.

Váš kůň patřil podle kurzů k širšímu okruhu favoritů, jak jste odhadoval jeho šance před závodem vy sám?
Za sebe jsem byl přesvědčený, že bude do třetího místa. Mamka mi ale říká, abych byl skromný, tak jsem říkal, že bude do pátého (úsměv). Věřil jsem jí, protože byla výborně nachystaná, bez jakýchkoliv zdravotních problémů, všechno šlo podle plánu.

Moravní most v Uherském Hradišti bude průjezdný už ve středu

Měla šanci i na vítězství?
V koutku duše jsem tomu věřil. A kdyby to ten Francouz tak nerozjel, tak by Velkou vyhrála. Já jsem Lovénovi (žokej Niklas Lovén – pozn. aut.) totiž říkal, ať to moc nežene, a pak už to nešlo stáhnout. Přitom si troufnu říct, že v cíli vypadala ze všech koní nejlíp – jak dýchala, jak byla při síle. To vítěz, klobouk dolů před ním, se úplně vydal, toho museli skoro křísit.

Zpočátku jste se drželi hodně vzadu. To byla taktika, nebo je Deli koněm, který jede „na pohodu“ a rozhoduje vždy v závěru dostihu?
Ona víceméně chodí dostihy na čele, třeba ve Wroclavi vyhrála stylem start – cíl. Ale viděli jsme dostihy před Velkou, kdy to koně kvůli těžkému terénu tahali, ledvá došly domů. Proto jsem řekl Lovénovi, aby byl schovaný v koních.

Nevyčítáte si to teď?
Nevyčítám, po bitvě je každý generál. K tomu, abyste vyhráli, musíte mít i štěstí. My jsme třeba ani nemuseli dojet, když na irské lavici pod Delinu spadl kůň.

Obával jste se před závodem nějaké překážky?
Na ceně Labe, kterou vloni vyhrála, jsou kromě Taxisova příkopu stejné skoky. Ani z taxisu jsem nebyl nervózní, nebál jsem se ho. Není to jako dřív, že když kůň udělal chybu, tak ji zaplatil životem. Za úpravy jsem upřímně rád, protože kdo se na Velkou kvalifikuje, ten má na to skočit taxis.

Koně často jezdí na dostihy s předstihem, aby se aklimatizovali. Vy jste ale jeli až v den závodu, je to pravda?
V neděli ráno jsme ji o půl páté ráno naložili a jeli jsme. Delinu znám dobře, ona toto neřeší. Je strašně psychicky vyrovnaná, aklimatizaci nepotřebuje, takže když je možnost, chceme, ať se vyspí doma. Liší se to kůň od koně.

Vyhraje Deli v budoucnu Velkou pardubickou?
Myslím si, že po tomto výkonu ohromně stoupla. Zdravotně je velice tvrdá, odolná. Zatímco letos byla mezi širšími favority, příští rok už bude favoritka. Věřím, že během dvou tří let vyhraje.

Má pouze sedm let, kdy bude v optimálním věku?
Na Velkou je optimální věk asi devět, deset, u některých koní i jedenáct let. Do takového dostihu musíte jít s velkou zkušeností, takže vrchol má ještě před sebou.

NEPŘEHLÉDNĚTE: 11. října vyjdou fotky prvňáčků

Deli byla v závodě jedinou klisnou mezi samými hřebci. Je to nevýhoda, bývají klisny slabší, pomalejší?
Klisny jsou subtilnější, takže často nevydrží tak tvrdou přípravu, a proto spíš jezdí lehčí dostihy. Ale Delina snad ani není klisna, je spíš takový valach. Nic neprožívá, když přijede z dostihů, hned se zajímá o žrádlo.

Co je pro dostihové koně důležité?
Trénink, krmení a klid. Ten musí kůň mít, aby sežral žrádlo, a když se nažere, může trénovat.
Když je ruch ve stáji, většina z dostihových koní, protože jsou nervóznější, nesežere celou dávku. Delča je ale v pohodě.

Jejím, dá se říct, dvorním žokejem je Švéd Niklas Lovén. Proč právě on?
Když začínala být slavná, tak ji jezdil Lukáš Matuský. Česká jezdecká špička je ale vázaná velkými stájemi, které jim dávají hodně práce. Proto tito žokejové třeba sedí i na horším koni, jelikož nemůžou od té stáje přesednout. Takže musíte hledat. Niklase jsem oslovil před dvěma roky, popravdě už ani nevím, jak k tomu přesně došlo. Jelikož je mu teď už 48 let, zjišťoval jsem si o něm spoustu informací, jestli na to bude mít. On ale hodně sportuje, takže je ve skvělé kondici. A ve Švédsku navíc musí žokejové každoročně projít zdravotními prohlídkami a on svými výsledky vždycky patří mezi první trojku.

Předpokládám, že ve Švédsku jsou odměny pro žokeje větší, čím jste ho nalákal do Česka?
Velká pardubická má i ve Švédsku velkou prestiž a on cítil, že to je pro něj šance. Když teď dojel třetí, mělo to tam velký ohlas, objevilo se to tam snad ve všech novinách.

Kunovice začaly podnikat první kroky k rozšíření průtahu městem

Jak jste úspěch oslavili?
Po dostihu jsme si připili šampaňským, nic velkého ale nebylo. V pondělí ráno už jsme zase všichni byli u koní. Teď v týdnu si ale ještě sedneme s celým mančaftem a s blízkými a společně to oslavíme.

Co dostala za odměnu Delina?
Neměla nic speciálního. Nemůžete jí dát najednou deset kilo jablek, protože by pak mohla mít potíže se zažíváním, ani jí třeba přidat žrádla či pamlsků. Je ale pravda, že ji teď plácám víc než obvykle (úsměv).

Za třetí místo jste získali prémii 700 tisíc korun, jak s ní naložíte?
Na prémiích už získala přes tři a půl milion korun, je potřeba si ale uvědomit, že asi devadesát procent koní si na sebe nevydělá. Velká část prémie zůstává majiteli, pro kterého je to jistě pěkný bonus. Kvůli penězům se ale koně určitě dělat nedají.

Kolik vůbec majitele stojí měsíčně závodní kůň?
Lidé si myslí, že je to drahá záležitost jen pro extrémně bohaté lidi, není tomu ale tak. Mít koně je poměrně jednoduché, není to tak nákladné. Závodní kůň vyjde na deset tisíc měsíčně – v tom je trénování, ustájení i žrádlo. Plus veterina a doprava na dostihy. Když se bavíme o koni, kterého chcete mít ve stáji na ježdění, je částka poloviční.

Kolik činí startovné na dostih, jako je Velká pardubická?
Téměř osmdesát tisíc korun. Ale koně, kteří se na ni kvalifikují, si na to vydělají předchozími výsledky.

Staré Město: doprava kolabovala, stejné to nejspíš bude celý týden

Koupit kvalitního závodního koně je asi hodně nákladné. Kolik stála Deligt My Fire?
Tak to byla pohádka, která se jen tak nezopakuje. Stála totiž jen dva tisíce Euro. Na aukci ve francouzském Deauville jsme koupili lepšího koně jménem Literalia (sbírala úspěchy v rovinových dostizích, teď už je v chovu – pozn. aut.). A aby nejela ve vozíku sama, tak jsme přikoupili i Delinu (směje se). Jak říkám – pohádka.

Kolik koní u vás ve stáji připravujete?
V tréninku je jich momentálně patnáct.

Deli je z nich jasně nejúspěšnější?
Určitě. Máme tady ale další dobré koně, které neběhají jen překážky, ale také roviny. A doufám, že úspěch na Velké osloví další majitele a přivede to k nám nové kvalitní koně.

Předtím jste zaznamenal nějaké větší úspěchy?
Line Honey byl rovinový top sprinter, který vyhrál všechno, co se dalo. V roce 2010 byl vyhlášený nejlepším koněm roku, posbíral celou řadu ocenění.

Říkal jste, že jste u koní odmalička. Kde jste k nim „přičichl“?
U nás doma ve Vlachovicích byli dostihoví koně, kteří se stali mým osudem. Vyučil jsem se chovatelem a jezdcem koní a do vojny jsem i jezdil dostihy. Jenže jsem moc narostl a byl jsem těžký, takže to dál nešlo. Po návratu z vojny jsem šel k policii a koně už byli jen koníček, jezdil jsem parkury. Pak jsem si ale pronajal stáj v Pozlovicích, a když počet koní narostl ze čtyř na šestatřicet, po dvanácti letech jsem od policie odešel a začal se koním věnovat naplno. To bylo asi před osmi lety.

Jak jste se octil tady ve Starém Městě?
Jak se říká, za vším hledej ženu. Když jsem trénoval ve Slušovicích, dala si ke mně do tréninku koně má současná přítelkyně. Nějak jsme se postupně sblížili, a protože ona bydlela v Uherském Hradišti, začali jsme hledat něco poblíž.

Podmínky jste tady našel jaké?
Jsme tady už pět let a k tréninku máme velice slušné podmínky. Ve Slušovicích to bylo také dobré, koně tam ale měli jen dráhu. Tady jsou i terény, je tady spousta prostoru, máme se tady úžasně.

Sobotní večer se staroměstskými vinaři a jejich víny

Dostihy běháte nejen v Česku, ale také v Itálii, Polsku, Švédsku i Anglii. Jaká je tam konkurence oproti Česku?
Tyto národy jsou finančně jinde než my, takže si mohou dovolit úplně jiné nákupy. Mají tím pádem o něco lepší koně. My jsme ale šikovní v tom, že koně umíme natrénovat. Naší pracovitostí umíme koně dostat na úroveň těch jejich.

Co zahraniční účastníci na Velké pardubické – mají proti českým koním, které mají s dráhou zkušenosti, šanci?
Třeba Angličané mají Velkou zažitou z dob, kdy zde koně házeli salta a mrzačili se. To je jeden z důvodů, proč je sem nechtějí posílat. Pardubice sice dělají hodně proto, aby sem přilákali zahraniční konkurenci, jenže závody u nás nejsou pro tamní majitele finančně tak zajímavé, neboť doma mohou vydělat více peněz na méně náročných dostizích.

Co v nejbližší době čeká nejen Deli, ale vůbec koně z vaší stáje? Zimní odpočinek?
Musím to ještě probrat s majitelkou, ale mám v hlavě, že by za měsíc zkusila závod ve Francii. Většinou už bývá po Velké klid, což je u nás dané počasím. Koně dostanou oraz v tréninku, závodit se znovu začíná až v dubnu, květnu. Jenže teď se stále víc jezdí do světa, kde se běhá celoročně, takže trošku měníme přípravu, koně dostanou volno třeba v létě. Teď se s jinými koňmi chystám do Švédska, pak přijde na řadu již zmíněná Francii a v únoru zamíříme do Itálie.