„Nedaří se nám nafouknout startovní bránu, ještě to zkusíme," slibuje hlavní organizátor charitativního běhu Robert Hájek. „Zatím si můžete jít na čaj do přístavu na druhém břehu, jsme s nimi domluvení."

Dnes mám zúročit svou tříměsíční přípravu na jednadvacetikilometrový běh, o níž jste si mohli na stránkách Slováckého deníku číst, a zjistit, jestli to všechno odříkání nesprávného jídla a dření na kilometrech břehů Moravy k něčemu bylo.

Až na Bunč? Potěš pánbůh

S krátícím se časem, který zbývá do startu, se zvyšuje má nervozita. Nedělá mi dobře sledovat přicházející, na první pohled zkušené borce, kterak si umně masírují stehna a předvádí svou profesionální výstroj. Nejvíce mě zaujímají závodníci v trikotech s imitací lidové výšivky. Divizní šéfredaktor Deníku Martin Nevyjel mě s úsměvem upozorňuje, že běžet v tričku s nápisem „Vítěz kola" na zádech je poněkud troufalé.

Na výstřel startovní pistole, pod již stojící modrou bránou, reaguje čtyřicet devět běžců. „To je jednou tolik, než se účastnilo loni. Trochu jsem se bál, aby jich nepřišlo trochu víc, to už by možná bylo nad mé nynější organizační schopnosti," hýří Robert Hájek spokojeností.

Jak se později ukáže, hned na začátku dělám velkou chybu. Nechávám se strhnout vražedným tempem, které většina běžců nasadí. Strach z toho, že budu od startu na samém chvostu, přehlušuje slova mého trenéra Michala Hejdy, který mi vždy kladl na srdce: „Hlavně si drž od začátku své tempo, nedivoč."

Běží se Starým Městem, kolem koupaliště a železniční trati do polí na Velehrad. „Až na Bunč? Potěš pánbůh," reaguje starší pán s kolem na informaci, kam až má již nyní rozkouskovaný peloton s čísly na hrudích namířeno.

Devízou loni vzniklého půlmaratonu je to, že se nekoná na nudném ovále, ale v krásné a různorodé scenérii. Nevýhodou je její, geograficky řečeno, zvrásněnost. Jsem zřejmě jediný, který má už za Velehradem pocit, že mu do cíle jistojistě upadnou nohy.

„Běžíme teď rychlostí kolem jedenácti kilometrů za hodinu. Vedoucí skupinka teď běží zhruba čtrnáctkou, což je opravdu dost," sděluje mi na osmém kilometru běžec Lukáš Wais, jehož informuje vedle něj jedoucí cyklista s tachometrem. Pak mi popřeje hodně zdaru a předbíhá mě.

Musel jsem ulehnout na asfalt

V Salaši mi dodává dobrou náladu přihlížející pán. „Teď už to bude jenom po rovince," podotýká, když běžím kolem něj. Jistě. U požární nádrže se začínají ozývat puchýře a za patnáctým kilometrem i zesláblé svalstvo na nohách. Asi jsem měl ještě trošku víc trénovat. No nic, musím kombinovat běh s chůzí.

Jsem moc rád, že poslední kilometry v táhlém kopci na Bunč zdolávám o samotě a nikdo mě nevidí. Zvlášť když si musím v jedné chvíli vyčerpaný lehnout. Nejdříve na studený asfalt, pak se skulím do přece jen teplotně přijatelnějšího travního porostu. „Ta ostuda, až budu muset napsat, že jsem to vzdal," pomyslím si a zase skáču na nohy.

Nohy dostaly zákaz stávkovat

Mentální energii mi dodává další závodník, který mě zrovna předbíhal. „Řekni nohám, že večer budou v teplé vaně, teď ať se na stávkování vykašlou." Takže, milé nožky, jde se na poslední tři kilometry.

Velmi motivující je fakt, že mě dobíhají poslední účastníci. O umístění sice nejde, ale… Úplně poslední být nechci. Zvlášť když organizátoři na silnici zanechali nasprejované vzkazy jako „Lepší doběhnout mrtvý než druhý".

Poslední dvě zatáčky, modrá brána tyčící se nad cestou. Povyk, snad zasloužený potlesk. Odměna. I když většinou neberu nic jiného než vítězství, toto je mé nejkrásnější předposlední místo v životě. Čas 2:19:20 je o hodinu horší než u vítězného Tomáše Svobody. Ten se ale letos účastnil i více než stokilometrového běhu kolem Mont Blancu…

„Klobouk dolů před tím, jak jste to napoprvé zvládl. Byla by škoda to zahodit, tak běhejte dál," radí mi Robert Hájek.

Tak dobře. Třeba se příště posunu v tabulce vzhůru.