Sama se chvíli probírám ramínky s krásnými šaty a smutně se usmívám. Modely jsou to krásné, ale když je někdo asi metr veliký a k tomu asi metr široký, těžko si může nějak zvlášť vybírat. Přemýšlím, jaká barva by mi tak seděla. „Mně se líbíte v lososové, určitě můžete mít černou a královská modř vám taky sluší," přemýšlí Margita Zlámalová. V podstatě mi vyjmenovala mé oblíbené barvy.

Nejdřív si zkouším krátké šaty, a i když si na začátku myslím, že dlouhé by mi aspoň zakryly nohy, musím uznat, že jsem se zmýlila. Mám plnou kabinku ramínek a majitelka butiku mi podává stále další. Většinou modely, které bych si já sama nevybrala. Buď podle mě na ramínku vypadaly nezajímavě, nebo jsem si na ně netroufla. V rukou se mi střídají rozličné barevné kombinace od divokých barevných až po střízlivé tmavé.

Čtěte také: Kočka léta už má nové šaty. PODÍVEJTE SE

„Máte pěkné nohy, proč je neukázat," říká mi Margita Zlámalová. Otáčím se na ni, jestli si ze mě neutahuje. Skutečně to myslí vážně. Tuto větu snad slyším poprvé v životě. Navíc je to od člověka, kterému „projdou rukama" tisíce žen. O to víc mě to těší, ale možná právě to byl její cíl, potěšit mě. Všechny modely mají společný znak. Musí být dostatečně veliké přes hrudník, čili nejlépe elastické, a dostatečně volné přes břicho a boky. Zkrátka aby nedokonalosti skryly a daly vyniknout tomu, co lze dávat na odiv. Tohle všechno majitelka obchodu odhadla výborně. A tak se tu také cítím, mám ráda obchody, ve kterých vám poradí a nechválí vám vše, co na sebe dáte, jen aby něco prodali. Nikomu totiž nesluší všechno, můžete mít klidně modelkovskou postavu.

„Stojíš tu jako kanadský dřevorubec," nadává mi přítel, který je tu jako můj rádce a zároveň i fotograf. Zkouším si právě divoce vzorované šaty s modrými rukávy a moje shrbená ramena jsou asi ještě výraznější než jindy. Holt se neumím fotit. Postavit se přirozeně, tvářit se neškrobeně, to není nic pro mě. Jak vidím fotoaparát, začnu podvědomě dělat vše, co nemám.

Po cestě k zrcadlu, kam v každém modelu z kabinky vyrazím, se rozhlížím okolo. Barevně seřazené oblečení, halenky, kalhoty a samozřejmě šaty. Do oka mi padne chlupatá vestička. Prostě ráj pro ženy, které rády nakupují. Za necelou hodinu jsem si vyzkoušela snad dvacatery šaty a jsem mile překvapená, některé mi i sluší.

Teď ze sebe zkusím udělat „princeznu", dlouhé šaty až po zem, podpatky… Z ramínka září růžové, fialové, černé i zelené róby. V mé velikosti jsou prý ty fialové. „Fialovou mám ráda," říkám si pro sebe. V kabince mám ale úplně jiné starosti. V šatech moc nechodím, takže zjistit, jak se do toho „leze", dá zabrat.

Nakonec jen zbývá zapnout zip na boku. A jsme u kamene úrazu. Šaty mi jsou přes prsa malé. „Většinou je necháváme klientkám zužovat, bývají veliké," kroutí hlavou Margita Zlámalová. Takže princezna ze mě rozhodně nebude, musím sen snad každé malé holky posunout o pár let a kilo dál.

Vracíme se k elastickým šatům, jen tentokrát dlouhým. Černou snad nemůžeme nic zkazit. „Takové šaty jsem ale neobjednávala!" dívá se na mě majitelka obchodu. Otočím se a záhada je objasněna. Mám je opačně. Krásný trapas. Ale ani správně oblečené mi nesluší. Stejně jako druhé i třetí. Moje původní představa, že dlouhé budou lepší, rychle vzala za své.

Poslední možností jsou na začátku zmiňované kalhoty. V nich se stejně cítím nejjistěji. Na ples jsou samozřejmě příhodnější šaty, ale… Mám na sobě černé kalhoty, k mému údivu upnuté, protože široké mi neslušely, a tmavě modrou lesklou halenku. Ano, to by šlo. Stejně kývají hlavou i moji rádcové. Že bych měla na začátku přece jen pravdu?

Ne tak docela. Stejné kývání hlavou jsem totiž viděla i u několikaterých šatů. Tak teď babo, raď. A v Marrgo fashion na Zelném trhu mi ta „baba" skutečně poradila.