Letos v květnu to bylo pět let. Přesně 18. května 2016 se Jiřímu Fojtíkovi z Rajnochovic na Kroměřížsku zásadně změnil život. Z těžkého úrazu, kdy mimo jiné přišel o končetiny, se zotavoval rok. Nevzdal to. Nedávno dostudoval vysokou školu, co nevidět zkolauduje rodinný dům, který si i přes handicapy z poloviny svépomocí postavil a příští rok chystá svatbu.
Setkání s člověkem, který se přes obrovskou ránu osudu nevzdal, jeho silná vůle žít i metody, jak překonat nástrahy života, zanechá v každém hlubokou stopu. Sympatický čtyřiatřicetiletý muž se rozpovídal na lavičce v Rajnochovicích, kde dostavuje svůj dům a kde se hodlá usadit. Neměl vůbec problém, vykládat o čemkoli, ani se vracet k onomu nešťastnému dni.

Osudná noc
Datum události, ke které došlo ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá, sype jako z rukávu – to by si pamatoval asi každý.
„Bylo to ve 21.30. Měli jsme ostré noční střelby z obrněných transportérů. Stříleli jsme třiceti milimetrovou průraznou municí,“ začíná své vyprávění bývalý profesionální voják.
Tím, že byla tma, jeden z transportérů se špatně zorientoval a své zbraně zamířil nesprávným směrem. Vozidlo, ve kterém seděl tehdy devětadvacetiletý Jiří, bylo v trajektorii jejich střel…
Jedna z nich zasáhla nečekaný cíl.
„Nedošlo naštěstí k žádnému výbuchu ani požáru, jinak bychom tu teď neseděli. Nevěděli jsme, co se stalo, zjistil jsem, že nemůžu vstát. Ještě jsem si neuvědomoval jakákoli zranění. Tělo bylo v šoku. Velitel vozidla mi pomáhal ven a zjistil, že mi chybí ruka. Když mě vytáhl celého, viděl, že nemám také nohu,“ líčí děsivé chvíle.

Bez ruky a bez nohy
Pak šlo vše v rychlém sledu. Velitel okamžitě zavolal na věž zdravotníky a sanitku. Ještě na korbě obrněného transportéru poskytovali první pomoc. Když rozstříhali oblečení, zjistili, že rozsah fyzických škod je větší.
Jiří měl roztrženou dutinu břišní a proraženou plíci. Následovala rychlá první pomoc, zaškrcení končetin, zabandážování otevřených ran a převoz ze střelnice k civilní sanitce, která vojáka převezla do Fakultní nemocnice Olomouc.
Tam udržovali lékaři Jiřího v umělém spánku. Po několika dnech ho probudili. Hned jak byl schopný normálně uvažovat, věděl, že půjde dál.
„V momentě, kdy jsem se probral z koktejlu opiátů, útlumových léků a všech těchto věcí, které dokážou člověku zamotat hlavu, jsem si uvědomil, že to nevzdám. Přístup k životu, který jsem vždycky držel a kamarádím s ním, nastal pár dní po probuzení. Vždycky jsem se dokázal k věcem postavit čelem. V nemocnici jsem to musel zúročit,“ vysvětluje.
Život nekončí
„Na základě informací, které jsem dostal od doktorů a za velké podpory od rodiny a kamarádů jsem se rozhodl, že to musí jít. Říkal jsem si – tady ten život nekončí a nějak tu cestu vyšlapu. Podle toho, co mi život nabídne a kam až budu moci dojít. Na chvilku jsem se i zastavil, ale pak to musíte zkousnout a pokračovat. Nezůstat stát na křižovatce, ale rozhodnout se a jít dál,“ říká.
Na nepříjemnou, ale nabízející se otázku odpovídá rázně a bez zaváhání.
„Nepropadl jsem hlubokým depresím, nebo myšlenkám na sebevraždu. Ale pokles nálady, kdy člověk svěsí hlavu a řekne si – půjde to, nebo ne a propadne chvilkové beznaději, to jsem v nemocnici zažil. Nebylo to veselé, nemůžete si zajít na záchod, podat si pití, když zakašlete, bolí vás celé tělo. To bylo nepříjemné. I pak, když jsem se učil chodit, hlavně na začátku, protože čím víc od sebe chcete, tím víc to bolí. Bolest dokáže člověku nastavit hranice,“ vysvětluje.

Vůle přežít
Jeho silná vůle a životní optimismus zafungovaly.
„Už to, že jsem se probral, byla známka, že to přežiju. To už doktoři věděli, že nějak žít budu. Když jsem já zjistil, co se stalo, nastavil jsem si, že to půjde a postupně jsem rostl. S každým dílčím úspěchem, s každou vytaženou hadičkou z těla, s každým zhojením některé z ran, s každým nebolestivým krokem a vyzkoušením další aktivity, nebo sportu, který jsem dělal. Střípky, v podobě dílčích úspěchů a pocitu, že teď to půjde, skládaly dohromady celou mozaiku. Pak zkoušíte další a další věci, něco nového, a když se to povede, tak vás to posune. Je třeba se nebát, že se to nepovede, musíte jít a zkusit to,“ prozrazuje recept na překonání těžkých chvil.
A jak je na tom Jiří pět let od hrůzné události? V červnu dostudoval vysokou školu, obor rekreologie. Zároveň si udělal instruktorský kurt na horskou cyklistiku a snowboarding. Věnuje se plavání, je dobrovolný hasič a podporuje dárcovství krve alespoň kampaní, když sám na doporučení lékařů už vzácnou tekutinu nedaruje.
Péče o zdraví
„Rekreologie je na vzestupu. Jejím úkolem je udržet ve společnosti zdravé myšlení týkající se pohybu a vést lidi k tomu, aby se o zdraví starali. Já jsem úraz přežil také díky tomu, v jak dobré fyzické kondici jsem byl,“ připomíná Jiří.
Letos má v plánu dokončit domek.
„Jeho stavbu mám momentálně na hlavní úvazek,“ směje se.
„Byl to můj sen, postavit dům pro rodinu. Tak jak to udělal můj otec, který je v tomto mým vzorem. Chtěl jsem to dokázat sám, samozřejmě jsou věci, jako hrubá stavba, střecha, topení, které si sám udělat nemůžete. Ale troufám si říct, že až polovinu jsme s otcem na celém domě dělali sami. A jsem na to patřičně hrdý.“

Naděje umírá poslední
Musím uznat, že mladý borec z Rajnochovic toho v životě překonal a dokázal víc, než mnozí zdraví stihnou za celý život. Radu má Jiří Fojtík pro obojí.
„Těm, co život poznamená podobnou událostí, vzkazuju, ať se nadechnou, popřemýšlí, ale v žádném případě se nesmí vzdát. Moje motto zní – Naděje umírá poslední. Pokud někdo dostane druhou šanci tím, že přežije, měl by ji využít, neměl by jí nechat plavat. A pro zdravé, kterým se nic podobného nestalo? Těm bych vzkázal, ať si zdraví váží a udržují si ho. Protože je to vzácné. Většina si hodnoty uvědomí, až se něco stane. A to už je pozdě.“