Vedení koncernu, včetně generálního ředitele Vladislava Mazúrka, společně se zástupci odborů, položili v pátek 23. listopadu v pravé poledne během krátkého pietního aktu věnce k památníku u budovy M1. Společnost MESIT o tom informovala na sociálních sítích.

Pátek 23. listopadu 1984 byl přitom až do půl třetí odpoledne pro zaměstnance národního podniku MESIT den téměř jako každý jiný a konec ranní směny se tam nesl v duchu výplaty záloh na třináctý plat.

Pak se zcela nečekaně stalo něco, co mnohým z nich zásadním způsobem změnilo život. V té chvíli se totiž část výrobní haly M1 zřítila. Pod jejími sutinami okamžitě zemřelo 17 lidí, jeden ze zraněných zemřel po převozu do nemocnice.

„Štěstím v neštěstí bylo, že se střídaly směny, a tak bylo v hale méně lidí," řekl před časem Deníku současný generální ředitel holdingu MESIT Vladislav Mazúrek. Výsledkem vyšetřování příčin havárie bylo zjištění, že se prolomily sloupy, a to kvůli použití nekvalitního hlinitanového cementu, který po třiceti letech ztratil svou pevnost.

• Česká televize natočila o tragédii v Mesitu jeden z dílů dokumentu Osudové okamžiky

 

„Havárie v roce 1984 je největším stínem a traumatem, které patří do historie této společnosti. Nesmíme před tím ale zavírat oči a nesmíme na to zapomínat. Každý rok si událost připomínáme. Klademe věnce u pomníku, který je postavený v místě, kde budova začínala,“ řekl Vladislav Mazúrek v rozhovoru Deníku při příležitosti 30 let vzpomínky na neštěstí. Poslední a zcela zbytečnou obětí mařatické tragédie se stal projektant, který měl na starosti dodatečnou přístavbu třetího podlaží na části inkriminované haly. Osobně se cítil za tragédii zodpovědný.

V pocitu provinění jej navíc utvrzovaly anonymní telefonáty, jež mu vinu na události neomaleně připisovaly, aniž by bylo něco podobného odbornými posudky prokázáno.

„Přístavbu povolil na základě výpočtů statik. Po této stránce se prokázalo, že bylo vše v pořádku," uvedl soudní znalec A. Fiala z Brna. Několik dnů po událostech ale nepřišel projektant do práce. Ani jeho rodina o něm nic nevěděla. Až těsně po jeho zmizení byl zveřejněn odborný posudek: statika byla vypočítána správně.

Rodina i známí marně pátrali po zmizelém projektantovi, který se skrýval na Slovensku. Nepomohla ani pátrací akce, která se rozběhla poté, co byl objeven jeho dopis na rozloučenou. Pod tíhou sebeobviňování si vzal totiž dobrovolně život. Šlo tak o zcela zbytečnou a nesmyslnou smrt.

Čest památce obětí - Josef Bilavčík, Helena Burdová, Miroslav Dodok, František Dufka, Marie Flekačová, Pavel Hollý, František Hrabec, Jindřich Krejčiřík, Milan Masařík, Milan Matoušek, Jaroslav Mikel, Jan Němec, Jiří Patka, Anna Pavlišová, Vlastimil Šipka, Miroslav Šmíd, Antonín Šupka, Pavel Talák