Cítím lehkou nervozitu, přece jen nevím, kde mě „upíchnou“, ale tu rozpustí příchod marketingové specialistky Kristýny Hrubčíkové, která se stává naší průvodkyní. Vyvede nás z hlavní budovy ven a kráčí s námi k vrátnici, kde se musíme zapsat do návštěvní knihy. Následně fasujeme návštěvnickou visačku.

Pak přichází další žena, která se nám představuje jako vedoucí výroby Hana Švejcarová.

Vydáváme se za ní, vystoupáme několik schodů a projdeme krytým nadchodem, kde se vznáší vůně desinfekce. Kličkujeme chodbami, dokud se neoctneme v prostorné šatně. Hana Švejcarová nás vyzve k odložení přebytečných věcí. Pohřbím kabelku na dně skříně a po podepsání prohlášení o bezinfekčnosti a návštěvního listu jsme připraveni.

„Tak, a půjdeme do bílého,“ prohlásí vedoucí a zavede nás do další šatny. Vzápětí fasuji zelenou výrobní roušku na hlavu, která podle Hany Švejcarové značí, že půjdu pracovat k balicímu pásu. Čekala jsem sice více vzrušující činnost, ale i tak začnu s oblékáním. Rvu si čepici na hlavu, zastrkávám dlouhé vlasy, aby netrčel ani jediný. Na oblečení si natahuji jednorázový bílý tenký hábit podobný doktorskému plášti. Chvíli zápasím s plastovými druky, které musím podle instrukcí zapnout až ke krku. Na boty natahuji modré návleky. Oděv není nijak okouzlující, je však nutný.

Slovácké léto zahájilo 11. ročník Velkým dětským dnem na Masarykově náměstí
Užívejte si Slováckého léta

„Ještě jsme na něco zapomněly,“ tvrdí obě ženy a podávají mi tenkou šňůrku s gumovými očky na koncích. „To je na brýle, aby někam nespadly a nekontaminovaly výrobu.“ Připadám si trošku nemotorně, ale po několika minutách jsou brýle zavěšené a já jsem připravena vrhnout se do práce. V řadě za sebou se vypravíme po schodech dolů, kde musíme podstoupit dezinfekční rituál.

Projdeme malou nádržkou, která nám opláchne podrážky u bot. Vydrhnu si ruce mýdlem a následně je několikrát strkám pod dávkovač desinfekce, na němž se rozsvítí zelené světýlko. Teprve pak můžu projít kovovým zátarasem, který by mě jinak nepustil.
Konečně se dostáváme na místo mého dalšího působení, na „baličku“, jak jí tu říkají. Překvapí mě velká změna teploty, je tu chlad a hluk, ale čisto. Říkám si však, že po osmihodinové směně bych asi promrzla na kost.

Národní pouť Velehrad 2017. Slavnostní poutní Mše
Dny lidí dobré vůle na Velehradě: celonárodní pouť i pěvecké hvězdy

„Budete stát tady a dávat paštiky Májka po dvanácti kusech do krabic,“ instruují mě a přiřadí do čtyřčlenného týmu, který je posledním článkem celé výroby. Pás vpředu plive krabičky naplněné paštikou a stroj na ně lepí spodní o horní etikety. Následně putují k nám. Podle pokynů je beru po čtyřech, kontroluji, zda je na nich datum spotřeby, a ukládám do dlouhé krabice. Když jsou plné, přebírá je pracovnice napravo a zakrývá víčkem. Je to celkem monotónní práce. Navíc přes okolní hluk toho moc neslyším, na povídání s kolegyněmi to tedy nevypadá. Výroba začíná být po chvíli intenzivnější, musím tedy zrychlit tempo a svižně paštiky ukládám do krabic. Jsou studené a orosené, zebou mě z nich ruce.

„Nemáme škatulky,“ křičí pracovnice naproti na své kolegyně, které nestihly včas připravit krabice. Paštiky se nám vrší na hromádce. Rychle je popadnu, jedna mi však vypadne z ruky a rozplácne se na podlaze. Hana Švejcarová ji sebere, zjištíme že je prasklá a musí se vyhodit. Připadám si jako nemehlo, ale nemám čas se tím zabývat. Stroj totiž stále produkuje další a další paštiky.

Pokus o první sólové přeplavání Baťova kanálu se pokusil Marek Jedlička. Vplouvá do řeky Moravy
Marek Jedlička: Bahno, vodní ptactvo a 14 hodin ve vlnách Baťova kanálu

„Nestíháme,“ ozve se jiná a zabere moje místo. Přesouvám se proto s doprovodem podél výrobního pásu až dopředu, kde se paštiky přendávají do řady za sebou lícem dolů tak, aby na ně stroj následně nalepil správnou etiketu. Abych se dostala na druhou stranu pásu, musím celou mašinu podlézt, což není úplně snadné. Vystřídám drobnou ženu, která mi ukáže, co a jak. Zde už je to opravdu „frmol“, musím kmitat rukama, abych nezdržovala výrobu. Paštiky jsou navíc ještě studenější a kluzčí, protože vypadávají přímo z chladícího zařízení.

„Pracují ti lidé vždy na stejném místě?“ ptám se. Prý se několikrát za směnu vystřídají, aby to nebylo příliš stereotypní, tak to dělají každý den. Po dvaceti minutách skoro necítím konečky prstů, ale utěší mě, že za nějaký čas moje práce tady končí. Vracím se s doprovodem zpět do teplé náruče šatny, která se mi zdá mnohem vyhřátější než předtím. Zde se zbavujeme návleků, čepic a bílých plášťů, které dáváme do koše. Vzpomenu si na šňůrku na brýlích.

„Tu si nechte na památku. Třeba to bude zase jednou v módě,“ říká s úsměvem Kristýna Hrubčíková. Vracíme se k vrátnici, kde odevzdáváme visačky a návštěvní listy a loučíme se s našimi průvodkyněmi.

Jaký závěr si tedy z této minibrigády udělat? Je to práce, která sice není náročná fyzicky, ale na tempo si člověk musí zvyknout. Záleží na každém, jak dlouho trvá, než se mu přizpůsobí. Když to srovnám se zkušenostmi z minulých brigád, musím nakonec konstatovat, že práce u linky v Hamé je docela přijatelná, pro brigádníka rozhodně velmi snesitelná.

Autorka: Jana Blahošová