Vinohradská ulice se minimálně jednou do roka stane doslova korzem, nahrnou se tam stovky lidí. Mají jeden jediný důvod, v Uherském Hradišti se konají slavnosti vína, takže kam jinam vyrazit než do Vinohradské ulice.

A právě tento víkend nastal. Už z dálky mě vítá zpěv a cimbálová muzika. Společně se mnou míří z centra do vinných sklepů další hloučky lidí, někteří jsou ještě v krojích, jiní v civilu.

Venku je už tma, ale město neusíná, naopak ožívá. Všichni „vinní turisté" mají společný poznávací znak, na krku se jim houpe „koštovka" nebo v ruce drží skleničku, popřípadě kelímek. No, vlastně tak vypadají všichni lidé okolo mě. Já místo toho třímám v rukou foťák.

Když vstupuju dřevěnou bránou do centra dění, v duchu si říkám, že pokud by chtěl člověk „neplánovaně" potkat známé, pak je ideální variantou vyrazit sem. „Kdyby to tu vypadalo takhle každý den, stěhuju se pryč," slyším kolem sebe, a ne jednou.

Příliš se tomu nedivím, koncentrace lidí je taková, že pokud se chcete dostat dál, musíte počkat, až se dav posune, nebo se protlačit. Jak později zjišťuji, hrozny lidí doslova visí na místech, kde hraje cimbálová muzika a hlavně kde je co pít. Letos je ve Vinohradské ulici otevřený snad každý druhý sklep.

U Lisu, u Marholtů. Včelka, Synot, u Masaříků a téměř všude něco hraje. Celkem je v ulici osm stanovišť, kde se dá sehnat něco dobrého, především víno a burčák, ale také klobásy či gurmánské speciality. Kolem sebe slyším kromě češtiny také slovenštinu, angličtinu a výjimkou není ani francouzština či němčina.

Vinohradská ulice má letos mimo jiné velké lákadlo v bílém stanu na zahradě sídla firmy Synot. Propracuju se tam až po půl hodině, přestože je to pouze pár stovek metrů od dřevěné vchodové brány. Mimochodem vedle ní stojí také bílý stan. Hraje tam cimbálová muzika a místa na lavičkách jsou do posledního obsazená. Je devět hodin večer, přešlo odpolední horko, takže ideální čas vyrazit za zábavou.

Cesta ke čtyřem stům vzorkům vín, které jsou ve dvoře sídla společnosti k mání, mi trvá tak dlouho z jasných důvodů. Je tu lidí jak na Václaváku, jak trefně poznamená žena, tlačící se davem přede mnou. Po cestě navíc zastavím ve stánku, abych se pozeptala, jak jde prodej a něco vyfotila.

„Burčák jsme stáčeli teprve v sobotu nad ránem," prozrazuje obsluha stánku vinařství Zlomek a Vávra z Boršic u Blatnice. Sice odmítám s tím, že jsem přijela autem, ale pánové nedají jinak, než abych s nimi burčák okoštovala. Je z odrůdy Müller Thurgau. „Musím si pak koupit láhev na doma," říkám si v duchu.

Za okamžik ale vstupuju do skutečného mumraje. Bílý stan je plný lidí. Ochutnávají vzorky národní soutěže vín slovácké podoblasti. K tomu jim hraje cimbálová muzika Vinár a koho nebaví sedět, může si za jejího doprovodu zatancovat. Můj pohled upoutá pár důchodového věku, který se točí po parketu jako za mlada, směle by do kapsy strčil mnohé mladší. Sekunduje jim několik krojovaných a pár dalších dvojic.

Tak velká koncentrace lidí má jednu nevýhodu, ve stanu je vydýchaný vzduch a možná až moc teplo. Se smutným úsměvem, že neochutnám šampiona klání ani jiný vzorek, se posouvám dál. Sem tam nakouknu do sklepů, protože jsou to většinou malé místnosti s pár stoly, jsou tam volná místa nedostatkovým zbožím.

A pak najednou střih a přede mnou se otevře potemnělá část ulice, kudy prochází sotva pár lidí. Proč? Není tu žádný stánek a nic tu nehraje. Takových míst je ve Vinohradské ulici několik. Střídají se s bujarými skupinkami lidí, které poctivě ochutnávají jak vína, tak burčák. Možná se ke slavnostem vína až tak nehodí, ale hraje tu také kytarista. Ke koštování tu nejsou jen domácí moravská vína, svůj stánek tu mají i španělské vzorky. Trvá mi více mně hodinu, než se obejdu všechny sklípky, a to musím dodat, že u mnohých se zdržím sotva pět minut. Jedno ale musím uznat, o Slovácku a lidech tady nemůže nikdo říct, že jsou to zamračení kakabusové, co se neumí bavit. A štědrost jim taky nechybí, jak mi povídá kolegyně. Stála prý s prázdnou skleničkou a okolo šel krojovaný šohaj s vínem a rovnou jí nalil.