Pro huštěnovického Františka Čevelu (72), předsedu Klubu sportovního potápění Donald Kunovice, platí asi to druhé. Když před půl stoletím ochutnal pobyt pod vodní hladinou, propadnul mu už nastálo. „Prostě, potápění je kůň, nikoliv koníček,“ popisuje své pocity František Čevela na vzpomínkovém večeru, a to při příležitosti jeho 50. výročí členství v kunovickém Klubu sportovního potápění Donald.

Za účasti šesti aktivních členů Klubu Donald s rodinami a dalšími příznivci, ale i s 25 potápěči z širokého okolí vzpomene na sport a kamarády, kteří propluli s lahvemi dobrého vzduchu ve zdraví klubem i časem až po současnost. Vzpomeneme i na ty, kteří již nejsou mezi nimi.

„Drobné pokusy o potápění na Štěrkopísku v Ostrožské Nové Vsi začaly několika jedinci kolem roku 1961. V té době bylo létání úzce profilové, ale jen pro někoho. Mladí s dobrodružnou povahou, v té době omezeni věnovat se letectví, hledali náhradu vyžití v horolezectví a jiných sportech. Nakonec zvítězilo Slovácké moře, jeho hloubka a život pod vodou,“ loví František v paměti zašlé vzpomínky.

Schránku pro poselství dalším generacím, jež bude uložené v památníku návštěvy papeže Jana Pavla II., odlili v tupeské slévárně.
Na monument jako připomínku papežovy návštěvy, přidá peníze Zlínský kraj

Vzpomene, že potápěčská výstroj byla u nás maximálně na obrázku, a tak začala výroba potřebných dílů na koleně. Hnacím motorem byly filmy Jacqua Cuoustea a Hanse Haase, ale i um odborníků, zaměstnanců tehdejšího SPP Kunovice.

„Pro naše potřeby byly rekonstruovány vyřazené letecké dýchače. Jako zásobníky vzduchu se používaly lahve z hasičáků, tanků a letadel. Já osobně jsem chodil i s lahvemi z německých Messersmitů. Na nich byla ještě i říšská orlice s hákovým křížem. Jak se politická situace trochu uvolnila a několik tehdy trochu odborně informovaných potápěčů zůstalo v zahraničí, zbývající přešli do útlumu,“ vzpomíná František Čevela.

Podotkne, že v době normalizace technické sporty byly pod Svazarmem a byl vydán povel získat nové členy formou náboru.

„A to bylo právě před padesáti lety. Na přelomu roku 1969 a 1970 se dala dohromady bezvadná parta deseti lidí a začali jsme, jak se říká, od píky. Sháněli jsme a studovali literaturu, dělali jsme, co jsme mohli, abychom se alespoň chvíli dostali pod vodu. Když jsme to kdysi spočítali, deset hodin jsme brigádničili a půl hodiny byl jeden ve vodě. Do roku 1989 se jen málokdo z nás dostal k moři,“ svěřuje se František Čevela a připomene nechvalné doložky k občanským průkazům. Když už se potápěči dohodli, že společně k moři vyrazí, doložku k občance dostali pouze dva.

Maxim Jilík na cestě z Uherského Hradiště k Jadranu.
Pěší trek k moři byl pro Maxima Jilíka životním zážitkem

„V té době jsme se k moři dostali asi čtyřikrát, a to do Polska k Baltu, v Bulharsku k Černému moři. Některý jedinec měl to štěstí, že se někdy podíval i k Jadranu. Pro nás ale byla nejnavštěvovanější břidličná jezera na severní Moravě, štěrková jezera na Slovensku, jezera v NDR a různé zatopené lomy,“ vžívá se do tehdejší situace kroků do tiché tmy v neoprenech František Čevela, šéf potápěčů Klubu Donald, kterému vládne přes třicet let.

Členové klubu se už několik let scházejí na Štěrkopísku v Ostrožské Nové Vsi, kde prožívají krásné pocity ve vzpomínkách na čas, kdy se pohybovali podobně jako kosmonauti v trojrozměrném prostoru a pod vodou se jakoby vznášeli. S partou kamarádů a příznivců si tu a tam zaplavou, posedí, popovídají a zavzpomínají, jaké radosti a pohodu jim přinášely měsíce a léta v Klubu potápěčů Donald.