Nakolik podle vás změnila Broďany osminásobná vražda na Družbě?

Těžko říct. Bezprostředně po tragédii bylo všechno mimořádně intenzivní a lidé spontánně vyjadřovali svoje pocity a obavy. Někteří měli strach chodit do restaurací, víc sledovali lidi kolem sebe. Mám dojem, že jak běží čas a zhojují se rány, postupně se situace uklidnila a život se vrací do starých kolejí. Memento restaurace Družba ale zůstává. Kdo ví, jaká tragédie se zde odehrála, bude asi vždy kolem chodit s určitým respektem, pohnutím a pokorou.

Do jaké míry se tento šílený masakr podepsal na starostovi Uherského Brodu Patriku Kunčarovi? V čem se rok poté změnil on?

Když na podzim 2012 při rallye Lopeník tragicky zahynuly 4 dívky, a řešili jsme pomoc pozůstalým a další záležitosti, myslel jsem si, že je to to nejhorší, co mě v životě potkalo (informovali jsme ZDE). Za dva roky – Družba. Samozřejmě mě to velmi zasáhlo a vyčerpává, zřejmě i mění, ale zatímco fyzické síly člověk poměrně snadno obnoví, některé psychické šrámy trvale zůstávají. Jestli jsem se nějak změnil, to musí spíš posoudit mé okolí – těžko hodnotit sám sebe.

V čem by si naše společnost měla vzít největší poučení z tohoto hrůzného činu Zdeňka Kováře?

Obdobným tragédiím se pravděpodobně nikdy nepodaří úplně zabránit. Ze skutečností, které jsou dnes známy, víme, že této zabránit šlo. Včasnou léčbou duševně nemocného člověka, odebráním zbrojního průkazu a zbraní. Naštěstí se i díky Uherskému Brodu věci daly do pohybu, alespoň co se týká zbrojních průkazů. Oblast, na které je nezbytně nutné intenzivně a rychle zapracovat, je péče o duševně nemocné, jejich léčba, a pravidelný dohled. Dnes je léčba založena z velké části na dobrovolnosti. Pokud pacient léčbu odmítne, nebo předepsané léky nebere, nic se neděje. Bez soudního rozhodnutí dokonce ani není možné takového člověka hospitalizovat v léčebně, pokud s tím sám nesouhlasí. A to je špatně, protože tito lidé mnohdy terorizují své okolí, a situace je pak prakticky neřešitelná pro příbuzné, lékaře, policii, i radnici.

Zpřísnil byste kvůli tomu podmínky držení zbraní?

Tuto oblast je třeba řešit citlivě, aby se nezpůsobilo víc škody než užitku. Kdo chce opravdu ublížit, může si zbraň opatřit nelegálně. S ministrem vnitra i policejním prezidentem jsme se shodli na tom, že je potřeba zejména vyřešit možnost okamžitého odebrání zbrojního průkazu a zbraní v případě podezření ze ztráty zdravotní způsobilosti nebo ohrožování okolí. Dokud dotčená osoba nedoloží, že způsobilá je, by zbraně zůstaly uloženy v depozitu Policie ČR.

Stojíte si za svou kritikou policejního zásahu na Družbě i s ročním odstupem?

Ano, stojím. I následné vyšetřování mi ve většině věcí dalo zapravdu.

Co podle vás bylo největším pochybením policistů?

Nekoordinovanost, nepřipravenost, nevyslechnutí očitých svědků a následné dlouhé vyčkávání a zbytečné vyjednávání. Dnes již víme, že ani okamžitým zásahem v řádu minut by se nepodařilo nikoho zachránit. A je obrovské štěstí, že se zachránil Petr Gabriel ukrytý na toaletě (rozhovor s P. Gabrielem čtěte ZDE). To vnímám jako jedno z největších pochybení. Nikdo mu nepomohl, neochránil ho, nechali ho čekat nekonečné téměř dvě hodiny ve smrtelné úzkosti. Přestože sám aktivně policii informoval o svém úkrytu, díky chaotickému přenosu informací o něm někteří zasahující policisté vůbec nevěděli. Děkuji Bohu, že to přežil.

Ani vy jste se nevyhnul kritice. Ta se týkala přílišného pouštění informací novinářům v průběhu zásahu. Postupoval byste s ročním odstupem jinak?

Postupoval bych úplně stejně – starosta musí okamžitě varovat obyvatele. Možná bylo cílem kritiky odvést pozornost od ne zrovna ideálně zvládnutého zásahu. Následně se při analýze všech mediálních výstupů stejně ukázalo, že jsem nic nevyzradil a nikoho neohrozil. Informace jsem měl pouze od přítomných novinářů, takže je na místě spíše otázka, kdo pouštěl informace jim. Tady se navíc ukazuje další pochybení. Jak je možné, že vrah mohl teoreticky sledovat zpravodajství ze zásahu v televizi? Jak to, že nikdo okamžitě nevypnul elektřinu a nezastavil přívod plynu? Nechci ani domyslet, co se mohlo stát – vrah měl dostatek času dokonat mnohem větší dílo zkázy. Brodská tragédie je velkým poučením pro všechny zainteresované, a jsem moc rád, že se věci, díky intenzivní medializaci a mnoha jednáním, daly do pohybu. Kromě novely Zákona o zbraních a střelivu bylo nedávno podepsáno memorandum o přednostním a rychlém informování starostů a hejtmanů při mimořádných událostech a nastavena pravidla komunikace. A od 1. 1. 2016 máme ve Zlínském kraji v terénu nonstop k dispozici tzv. prvosledové hlídky Policie ČR, které jsou velmi kvalitně vybavené a připravené v rádu minut zasáhnout při jakékoliv mimořádné události kdekoliv v rámci kraje. Za všechna tato opatření a kus odvedené práce bych chtěl Ministerstvu vnitra, Policejnímu prezidiu a Policii ČR moc poděkovat.

Už je jasno, jaký osud čeká někdejší prostory restaurace Družba?

Za město si myslím, že jsme momentálně udělali maximum. Díky citlivé úpravě prostranství před budovou a vybudování důstojné a nadčasové pietní vzpomínky se podařilo celé místo provzdušnit, prosvětlit a proměnit v mnohem vlídnější a příjemnější část města. A to je dobře – nechtěli jsme, aby okolí restaurace působilo dojmem stísněnosti a beznaděje. Aktuálně došlo před několika týdny k prodeji budovy Družby, nový vlastník má v plánu budovu zásadně rekonstruovat (informujeme více ZDE) V přízemí by měly zůstat prodejny, v patře by pak nově měly místo restaurace vzniknout kancelářské prostory. Mně se tento záměr líbí, těžko bych hledal vhodnější využití.

Jak si představitelé města, případně další složky, připomenou památku těch osmi postřílených lidí?

Rozhodli jsme se pouze pro tichou, citlivou pietní vzpomínku před budovou Družby v den výročí tragédie. Nic oficiálně neorganizujeme. Nechceme celou záležitost dál medializovat a jitřit částečně zacelené rány. Kdo chce, vzpomene si v těchto dnech spolu s námi. A v tento den (středa 24. 2. v 17.30 hodin) bude ve farním kostele v Uherském Brodě také za oběti tragédie sloužena mše svatá.

Jeden z těch, jimž se podařilo z Družby utéct, byl Jiří Nesázal, jenž svým útokem na střelce zachránil život sobě i dalším dvěma lidem. Za to získal Cenu Michala Velíška (informujeme více ZDE). Předávání cen se však nezúčastnil a jen poslal vzkaz: „Nelituji, ale ani neděkuji. Bohu dík a Bohu žel za to." Jaký závěr z oné hrůzné situace jste vyvodil sám pro sebe?

Že je víc než pravdivé motto „Žij každý den svého života, jako by byl první, a jako by byl poslední…" Skutečně nevíme ani dne, ani hodiny, kdy budeme skládat účty za svůj prožitý život.