Proč se absolventka Fakulty provozně ekonomické na Vysoké škole zemědělské Brno a Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci rozhodla pracovat s hendikepovanými lidmi? „Mám ráda lidi, mám ráda život a ráda komunikuji. Každý člověk se orientuje tak, jak je založen," míní vedoucí domova Vincentinum Milena Marečková. Potřeba pomáhat jiným ji prý provázela už od dětských let, kdy na Velehrad často jezdila a kde se také poprvé setkala s hendikepovanými lidi.

„Nevzpomínám si, že by to byl pocit nějak deprimující, smutný. Sociální problematika mi byla blízká. Když se naskytla příležitost jít pracovat právě na Velehrad, tak jsem dlouho neváhala a považovala to za jakési znamení shůry," pousmála se žena, která se snaží naplňovat své promoční heslo vyslovené Helderem Camarou: Kdo dostává více, dostává pro jiné. Není ani větší, ani lepší. Má více rozdávat, má více sloužit. Má větší zodpovědnost.

Když se jí občas někdo zeptá, zda má smysl se zdravotně a tělesně postiženými lidmi něco zkoušet, dostane se jim odpovědi: „Pro některé z nás jsou stále osoby s hendikepem lidé, kteří potřebují politování a k ničemu nejsou. A právě to chci vyvrátit, ukázat, v čem jsou dobří, v čem nás zdravé mohou motivovat. Přestože jsou mnohdy velmi nemohoucí, vyzařuje z nich zvláštní energie, která nás obohacuje," je přesvědčena Milena Marečková.

Ve Vincentinu pracuje proto, že ji ta práce s jinou skupinou lidí obohacuje a naplňuje, že jí něco dává. „Lidé s hendikepem se dovedou radovat z každé maličkosti, zatímco zdravá populace je stále s něčím nespokojená. Postižení lidé nás učí do jisté míry trpělivosti. Hendikepovaný člověk je pro nás jako nastavené zrcadlo," dodává rovněž autorka nové publikace s názvem Historie sociální péče na Velehradě. Vydala ji u příležitosti letošního cyrilometodějského jubilea.

„Dobrý pocit z pomoci potřebným je mi odměnou. Při své práci ve Vincentinu jsem poznala spoustu báječných lidiček, čehož si nesmírně vážím. Díky své práci se nechávám vtáhnout do jiných životů," dodala.