Na práci policejní psycholožky, kterou Denisa Měrková dělá pro Zlínský kraj, je potřeba mít hodně pevné nervy.

„Nejčastěji oznamuji pozůstalým sebevraždu jejich blízké osoby. V poslední době také úmrtí dětí a nyní přes sezonu nehody motorkářů,“ prozradila Denisa Měrková, policejní psycholožka pro Zlínský kraj, v rozhovoru pro Deník.

Její práce však nespočívá jen v přinášení špatných zpráv. Je to také o pomoci obětem trestných činů. A v poslední době se jim také více než dřív svěřují i kolegové policisté.

S čím se nejčastěji při práci setkáváte?

Nejčastěji oznamuji pozůstalým sebevraždu jejich blízké osoby, případně pomáhám přímo na místě lidem, kteří sebevraha našli. S tím je spojená identifikace a poslední rozloučení.

V poslední době jsme s kolegy z Týmu krizové intervence hodně jezdili ohlašovat i úmrtí mladistvých a dětí. V případě dětí to bývá obzvláště těžké, protože mnoho z psychologů a interventů (policisté, kteří jsou školení, aby stejně jako psychologové poskytli na místě první pomoc obětem, pozn. redakce) má vlastní děti.

Vidíte se s těmi lidmi i později?

Necháváme jim na sebe kontakt. Čekací doba při objednání k psychologovi je i dva měsíce. Do té doby mají u nás dveře otevřené. Ale tím neříkám, že jim za dva měsíce dokážeme dostatečně pomoci.Psychika člověka je velmi křehká a léčba může trvat velmi dlouho.

Může se to jevit oproti smrti jako banalita, ale jezdíte uklidňovat i rozrušené oběti vloupání?

Snažíme se s tím bojovat. Ale není nás v týmu takový počet, abychom mohli být všude. Je to o tom, jak vyhodnotí situaci hlídka. Pokud je člověk – oběť trestného činu – ve špatném psychickém stavu, pláče, nekomunikuje, hlídka nás volá. Bere nás jako takové odlehčení, intervent je člověk který se o poškozeného postará, zatímco oni mohou dělat svou práci. Stane se ovšem, že člověk nevykazuje známky psychických potíží, a pak to může přerůst v něco horšího, kdy se třeba i bojí jít domů. Ještě větší problém jsou znásilnění. Tam se to hodně bagatelizuje, s čím se snažíme bojovat. Stalo se to nebo nestalo?

Účastníte se i výslechů?

To není tak časté. Nejvíce je to právě v případě znásilnění, kde působíme jako taková podpora pro oběť.

Jak moc jste obeznámena s případem, když jedete na místo činu, případně vyrozumět pozůstalé?

Znám jména obětí, pozůstalých, jejich data narození. Kvůli přesnému ověření obětí. V minulosti se v jiném kraji již stala chyba. Když kolegové jeli oznámit smrt blízké osoby, došlo k záměně. Sousedé obětí se totiž jmenovali naprosto totožně, včetně křestních jmen.

Měla jste někdy pocit, že oběť, kterou jste přijela utěšovat, může být vlastně pachatel?

Mockrát. Můžeme říct vyšetřovateli, že nám chování dotyčného přijde zvláštní. Ale každý se vyrovnává s neštěstím jinak. A kdo může určit, zda je jeho reakce pravdivá nebo jen hraná. Rozhodovat ani vyšetřovat nemůžeme. Od toho jsou kriminalisté.

Obrací se na vás i policisté?

Ano, ale my jsme pro ně mýtické bytosti. Dřív se totiž říkalo, že kdo půjde k psychologovi, ten přijde o zbraň a sáhnou jim na peníze. To byla špatná cesta, jak nás představit. Snažíme se tento mýtus nyní vymýtit. Policisté jsou opatrní. Přijdou se zeptat, jak se máme a zůstanou tady i dvě hodiny. Když pak zjistí, že jsme to nikde nehlásili, zbraň jim zůstává, nebyl z toho průšvih, už nás příště vyhledají s tím, že mají určitý problém.

A jak to děláte vy, aby vás to nesemlelo?

Musím si stanovit volný čas, aktivní pohyb. A snažím se obklopit lidmi, kteří mě odtrhnou od práce.

Jak reaguje rodina?

Člověk, který v tom nedělal, to nepochopí. Mám přítele, který je pro mě oporou. A to je super. Otec říká, že mě obdivuje, že by tu práci nemohl dělat.

Není to jednoduché. Zazvoní telefon a já hned trnu, co se stalo. V tomto je to náročné, stálý tlak. Na druhé straně vah jsou například děkovné emaily. Nebo jeden případ, kdy jsem přicházela do rodiny s oznámením o smrti manžela a dvojnásobného otce. Když jsem později odcházela, paní mi děkovala za pomoc. Podle mě to není práce, která by se dala dělat dlouhodobě. Mám strach o rodinu, protože vím, co se může všechno stát. Neustále je upozorňuju, aby jeli autem pomalu. Nestačí dbát jen na dodržování pravidel silničního provozu, ale musíte počítat i s tím, že jiný řidič je respektovat nebude.

Máte na starost celý krizový tým.

Moc si svých kolegů vážím. Zakládám si na tom, aby jeho členové byli v pořádku. Zdraví máme jen jedno a psychika je hrozně citlivá věc. Možná to bude znít hrozně, pro mě je menší tlak oznamovat úmrtí dětí, jak pro jiné kolegy, protože sama jsem bezdětná. Úplně jinak to má ovšem třeba otec od rodiny. Musíte si již na začátku stanovit, kde je ona hranice. Osobní život se hodně prolíná do práce.

Denisa Měrková, psycholožka Policie České republiky ve Zlínském kraji.

Po škole pracovala u vězeňské služby ve věznici u Prahy. Po nějaké době se však začala ohlížet po práci blíže místu, odkud pochází – Slovensku.

„Nabídka práce u policie se mi líbila, protože jsem mohla pomoci i obětem trestných činů, kterým je věnována minimální či žádná pozornost,“ objasňuje výběr Denisa Měrková.

Měrková je koordinátorkou týmu krizové intervence. Pod svým velením má 13 dalších pracovníků – 12 policistů a 1 psycholožku.

Náplň práce policejního psychologa:

Práce policejního psychologa zahrnuje psychodiagnostiku nově nastupujících policistů, výběr na specializované pozice již stávajících policistů. Dále poradenství pro policisty, spolupráce na různých výcvicích, školeních i pracovních akcích.