„Dva autobusy turistů přijeli z Hané," potvrzuje bohatou účast starosta Lopeníku Roman Buček.

Vyrážíme v deset hodin z parkoviště nad obcí. „Rozhledna 4,4 kilometru", hlásá cedule.

Stejně jako desítky lidí před námi a desítky po nás se i naše pětičlenná skupina vydává na cestu vzhůru. Zasněžená cesta skýtá ukryté „nebezpečí" – zmrazky a kusy ledu. Každých pár desítek metrů potkáváme skupinky, kde ťukají štamprlky slivovice či něčeho jiného na zahřátí.

I když většinu turistů hřeje něco jiného, stejně jako nás. Cesta totiž vede vzhůru a čím jsme výše, tím je tam tepleji a slunce více hřeje. Nahoře jsme za sedmdesát minut. Vítá nás modré nebe a plná louka lidí. Obce připravily na vlastní náklady občerstvení.

Zájemci si mohli dát výborný svařák, čaj nebo chleba s domácí paštikou či sádlem a cibulí. Okolo rozhledny je slyšet nejprve jedna harmonika a postupně se přidávají další, k tomu klarinet a housle. Na vrcholu se schází lidé z obou stran hranice, je slyšet české i slovenské písničky.

„Slováci k rozhledně tradičně vyráží 30. prosince. Je to už snad třicetiletá tradice," prozrazuje mi Roman Buček.

Nahoře je tolik lidí, že u vstupu na rozhlednu se tvoří řada. Po necelé hodince odpočinku vyrážíme dolů. A trvá nám to snad déle než nahoru. Led totiž dělá svoje. Kamarád se poroučí k zemi po pár desítkách metrech. A není sám. Naštěstí se mu nic nestalo. Za 90 minut jsme dole, sedáme do auta a jedeme vstříc mlze.