Díky jeho osudu jsem se začal zajímat o moravské vojáky bojující za monarchii v první světové válce a napsal o nich také několik knih. Nejznámější je určitě kniha Bojovali za císaře pána (Fakta a příběhy vojáků ze Slovácka v rakousko-uherské armádě), za kterou jsem v roce 2014 obdržel prestižní Mezinárodní cenu E. E. Kische a která na pokračování vycházela také ve Slováckém deníku.

Florián Vystrčil se narodil 11. dubna 1876 v Bánově, na čp. 106 v rodině čtvrtláníka Františka Vystrčila. Měl další čtyři sourozence. V roce 1901 se oženil s Josefou Vystrčilovou, z Bánova čp. 188, kde se po svatbě přestěhoval. Byl to z jeho strany sňatek vyvzdorovaný, protože Josefa pocházela z chudobné rodiny a Floriánova rodina sňatku dlouho bránila. Společně měli pět dětí, z nichž tři zemřeli v útlém dětském věku.

Moje babička Františka se narodila v červnu roku 1914 a svého otce Floriána vlastně nikdy nepoznala, protože narukoval hned v první výzvě 3. srpna roku 1914. Florián Vystrčil by drobný zemědělec, který si musel přivydělávat jako nádeník u sedláků. Byl velmi nadaný hudebník, měl dokonce úředně povolenou koncesi a hrál na klarinet, což byl další zdroj jeho příjmů.

Zajímavostí je, že jeho syn František se po odchodu otce do války naučil ve svých dvanácti letech hrát na klarinet jako samouk a pomáhal tak rodině přivýdělkem. Dospělý muži narukovali a každý muzikant byl vítaný, neboť svatby a pohřby se bez muziky neobešli ani za války.

Florián Vystrčil narukoval 3. srpna 1914 ke kroměřížským „landšturmákům“, tedy k 25. domobraneckému pěšímu pluku v Kroměříži. Měl v té době již 38 let, doma dvě malé děti, z nichž babička neměla ještě ani dva měsíce, manželku a starou tchyni. Zvesela zcela jistě neodjížděl, spíš plný obav o svou rodinu, která tím přišla o zásadního živitele.

Po nezbytném výcviku, vystrojení a vyzbrojení v Kroměříži, odjel se svým plukem již koncem srpna do Haliče (dnešní Polsko a Ukrajina). V Haliči mimo jiné bojoval v bitvě u Krakova a v bitvě u Limanowe, v roce 1915 zažil rakousko-uherský průlom u Gorlice, účastnil se druhé bitvy u Krasniku, dobytí Lublinu i ofenzivy na Volyni.

V září roku 1915 byl jejich pluk jako součást 106. domobranecké pěší divize přesunut na italské bojiště a již v říjnu téhož roku zapojen do třetí bitvy na Soči. Byla to neskutečná řež, padlo při ní 60 000 Italů a 42 000 rakousko-uherských vojáků. Smůlu měl i Florián, který byl dne 23. října 1915 zajat u Doberda. Po celou dobu války byl obyčejný vojín, žádné hodnosti nedosáhl.

Poté byl přemístěn do zajateckého tábora v Cefalú, což je malé městečko na severním pobřeží Sicílie. Zde bylo téměř 600 zajatců, důstojníci byli umístěni v kamenných kasárnách, obyčejní zajatci, italsky prigioneri, v plátěných stanech. Panovaly zde nelidské podmínky, které násobilo obrovské vedro, na které středoevropané nebyli zvyklí.

Pracovalo se více než 10 hodin denně, zejména ve vinohradech a při stavbách horských silnic. K jídlu byla většinou kukuřičná kaše – polenta. Jak dlouho zde Florián Vystrčil pobýval, se mi nepodařilo zjistit, ale v roce 1918 již byl umístěn ve Velletri, v té době asi sedmdesátitisícovém městě kousek od Říma.

Celkem tu bylo 83 rakousko-uherských zajatců, z nichž 19 bylo Čechů a Moravanů. A všichni zde zemřeli.

Pracovali jako nádeníci ve stavebnictví a u železničního stavitelství. Shodou okolností se tu Florián Vystrčil setkal se svým jmenovcem z Bánova Tomášem Vystrčilem, což zní až neuvěřitelně. V průběhu srpna až října 1919 všichni zajatci postupně zemřeli, údajně na malárii, Florián zemřel jako jeden z posledních 7. října. Až v roce 2018 se zjistilo, že pravá příčina úmrtí byla jiná.

Ve Velletri řádila španělská chřipka a místní civilisté odmítli přepravovat zesnulé na hřbitov. Museli to za ně vykonat zajatci, kteří se nakazili a zemřeli… Všichni jsou pochováni ve společném hrobě na místním centrálním hřbitovu. Zůstalo po nich jenom kamenné schodiště, které v roce 1918 vybudovali vedle městského parku a od roku 2018 je po nich pojmenováno. Je zde také umístěn informační panel s jejich jmény.

Jako malý chlapec jsem u babičky našel starou polámanou pohlednici, na které byla vyfocena 5. compagnie s mým pradědečkem. Od té doby mne nějakým zvláštním způsobem přitahovala a později i jeho příběh. Moje pátrání po dědově hrobě bylo velice složité a mnohokrát už jsem to chtěl vzdát anebo to na nějaký čas vypustil z hlavy.

Hodně pomohlo 100. výročí první světové války a hlavně digitalizace vojenských historických archivů. Zjistil jsem, kdy a kde zemřel a tím jsem si myslel, že je to ukončeno. Samozřejmě mně lákalo jet do Velletri, ale vůbec jsem netušil, kde bych tam pátral, navíc neumím italsky.

Nestydím se přiznat, že někdy badatelům pomůže i náhoda. Příležitostně jsem se díval na stránky města Velletri a jednou jsem tam oblevil článek o slavnostním aktu pojmenování schodiště, které tam zajatci stavěli a několik fotografií. Dnes není problém si vgoogle něco přeložit, navíc na fotce byla informační tabule se jmény a národností zemřelých.

V tu chvíli mi bylo jasné, že brzy vyrazím na cesty. Chtěl jsem jet hned v létě, ale překazil mi to covid, tak se to odložilo až na letošní rok. Naštěstí mám bezva ženu, která má pro mé zájmy pochopení a dobré kamarády, Pavlu a Jendu Jagošovi, tak mi nedalo moc práce je přesvědčit. Autem je to skoro 1 400 kilometrů, ale zvládli jsme to.

Nechal jsem udělat na hrob dva umělohmotné věnečky s trikolórou, na níž bylo napsáno jeho jméno. Jeden jsem pověsil u schodiště, druhý u společného hrobu na centrálním hřbitovu. Rád bych navázal kontakt s panem Fabio Taddei, díky němuž bylo pojmenováno a označeno schodiště a hlavně rekonstruován společný hrob rakousko-uherských vojáků.

Velká válka byla nezvratným zlomem ve vývoji světových dějin. Ukázala děsivou sílu lidské společnosti, která přinesla zkázu a smrt do té doby nevídaných rozměrů. Nic po ní už nebylo jako dříve. Pradědeček si musel hodně vytrpět.

Babička mi vyprávěla, že do legií v zajateckém táboře nevstoupil proto, že měl strach o svou rodinu, neboť jim bylo vyhrožováno, že bude popravena. Je ironií osudu, že v prosinci roku 1919 měl být spolu s ostatními repatriován domů. Chyběli pouhé dva měsíce… Když jsem se procházel po schodišti, které před více než sto lety pomáhal vybudovat, je to nepopsatelný pocit.

A u hrobu to bylo ještě intenzivnější, po tolika letech bádání se kruh definitivně uzavřel. Navíc je mi jasné, že jsem byl první a patrně i poslední člen rodiny, který ho navštívil. Snad mu to tam nahoře udělalo radost…

Radovan Jančář