Pokud jste na všechny předchozí otázky odpověděli „ano“ nebo „jistě“, můžete být spokojení. Pravděpodobnost, že dojde ke zneužití vaší platební karty, je minimální. Pokud jste však kartu půjčili někomu jinému, nezakrývali si pokaždé při zadávání PINu pečlivě tlačítka nebo dokonce nosíte číselný kód v peněžence, může se vám to lehce vymstít.

V případě krádeže platební karty totiž zloděj mnohdy nemusí ani u pokladny prokazovat, že je jejím oprávněným majitelem. Přesvědčili jsme se o tom na vlastní kůži ve třech obchodních centrech v Uherském Hradišti, Starém Městě, Kunovicích a v menší drogerii na hradišťském Masarykově náměstí. V různých situacích jsme testovali pozornost pokladních, jejich reakce a případné kontroly. Jak průzkum dopadl?

Karta je přítele? Tu vám nemohu vzít

Jako první zastávku volíme nákupní centrum Hypernova v Kunovicích. Plán je jednoduchý: Kolegyně dostane mou kartu i s kódem a pokusí se jí zaplatit běžný nákup.

Po příchodu k pokladně probíhá zpočátku vše podle scénáře. Na dotaz kolegyně, pokladní odpovídá, že může kartou platit bez problému. Zádrhel však nastává o pár sekund později, když si obsluha všímá mužského jména na přední straně karty. „To je vaše karta?“ ptá se překvapeně pokladní. „Mmm, ne, je mého přítele,“ pohotově reaguje kolegyně. „Tu vám ale bohužel nemůžu vzít,“ zdvořile odmítá prodavačka.

Další smlouvání není možné, a pokladní tedy testem prošla na výbornou. Pozor si dávala hlavně proto, že podobné problémy v Kunovicích dobře znají. „Lidé sem s cizími kartami chodí. Jedna paní dokonce na pokladní křičela a vulgárně nadávala, že si bude stěžovat. Divila se, jak si může dovolit nevzít jí manželovu kartu,“ vzpomíná vedoucí pokladen kunovické Hypernovy Dana Benedíková.

„Nemůžu vědět, jestli se žena s manželem například nerozvádí a kartu mu neukradla,“ vysvětluje vedoucí.

Kunovické pokladní kontrolují kromě jména také podpisy a případně i totožnost zákazníků. „Když se člověk podepíše špatně, musí se podepsat znova. Pokud ani to není přesvědčivé, vyžádáme si občanku,“ dodává Benedíková. Z Hypernovy vyrážíme do hradišťského Tesca.

V Tescu stačí znát PIN kód

Instrukce zní stejně jako při první zkoušce. Samotný průběh placení je ale úplně jiný než v Kunovicích. Přestože pokladní drží kartu chvíli v ruce, nenapadne ji zkontrolovat jméno uvedené na přední straně. Pokud by to udělala, okamžitě by zjistila, že zcela jistě nepatří kolegyni, ale Michalu Červinkovi. Místo toho kartu zasunuje do čtečky a vystačí si pouze se správně zadaným PINem. Nákup na cizí platební kartu tedy v Tescu probíhá bez obtíží za pár sekund.

Ptám se tedy pokladní, proč kartu nezkontrolovala a neověřila si jméno nebo podpis kolegyně. „To tady nekontrolujeme, protože se píše PIN. Když jej zákazník zná, nemám na platbu žádný vliv. Podpisy kontroluji jenom u karet, které PIN nemají,“ říká pokladní.

Tvrzení obsluhy podporuje i vedoucí prodejny, pro kterou je rovněž směrodatné pouze kódové čtyřčíslí. „I když dáte pokladní kartu do ruky, nekontroluje ji, pokud má PIN. Hned vám ji vrátí a jméno ji nezajímá,“ argumentuje vedoucí.

Jediným způsobem, jak mohou pokladní v Tescu odhalit zloděje, je podle vedoucího služeb zákazníkům Radima Škáry uzamčená karta. „Pokud si člověk kartu ihned po krádeži zablokuje a zloděj s ní dojde platit, okamžitě poznáme, že je zablokovaná, a voláme policii,“ popisuje Škára.

To na druhou stranu znamená, že pokud člověk přijde o kartu nevědomky, zloděj či nálezce si na ni může poměrně v klidu nakupovat.

Z Hradiště pokračujeme do staroměstského Intersparu. Postup zůstává stejný, ale placení se tentokrát ujme kolega. Mužské jméno na kartě tak nehraje na první pohled žádnou roli. Důležitý je podpis. Ani ve Starém Městě ale pokladní kartu ani totožnost zákazníka nekontroluje. Na dotaz, proč nic neověřila, odpovídá stejně jako obsluha v Tescu. „Občanku si vyžádám, jedině pokud se jedná o vyšší částku, což je třeba deset tisíc korun. Váš nákup byl ale za devětadevadesát korun,“ obhajuje svůj postup staroměstská pokladní.

Platba cizí kartou není žádný problém

Jako poslední obchod volíme menší hradišťskou drogerii DM na Masarykově náměstí. Placení zůstává opět na kolegovi, plán ale měníme. Při závěrečném testu zkusíme pokladní okatě naznačit, že je karta cizí.

„Vydržte, prosím, já jsem totiž zapomněl PIN. Vteřinku,“ netají se u pokladny kolega. Nato z kapsy vytahuje telefon a přikládá si jej k uchu. „Haló, je tam Michal? Zdar, jaký máš ten PIN?“ ptá se bez rozpaků kolega.

Ani nepřímé doznání ale s pokladní nehnulo a platbu cizí kartou po skončení hovoru bez problému umožnila. Její vysvětlení bylo podobné jako v předchozích případech. „Když je karta pouze na podpis, tak se na to díváme. Je ale fakt, že to jinak nekontrolujeme. Ještě nám nikdo neřekl, že to máme dělat,“ přiznala pokladní.

Ve třech ze čtyř prodejen nám tedy platba cizí kartou prošla. V jednom případě dokonce i když platila kartou na mužské jméno žena. Obhajoba prodavačů, kteří kartu přijali, se ve všech obchodech shodovala: „Stačí pouze PIN“.

Pokud tedy skutečně záleží pouze na znalosti příslušného kódu, nemělo by mít problém zaplatit kartou ani pětileté dítě či cvičená opice?