Už podruhé byl letos nominován na Osobnost roku Zlínského kraje za rok 2011.

Čím jste chtěl být, když jste byl kluk?

Jejda, to už si nevzpomínám. Asi každou chvilku něčím jiným. Vycházel jsem školu a nevěděl jsem, jestli to, nebo to, co chci dělat.

Co vás tedy pak nasměrovalo do sociálních služeb?

Úplná náhoda. Vyučil jsem se prodavačem. Pracoval jsem v obchodní činnosti, podnikal jsem, pracoval jsem i ve státním obchodě, a pak přišlo výběrové řízení, klasická cesta. Ředitelem jsem šestý rok.

Co vás na tom zaujalo? Chtěl jste pracovat v manažerské funkci, nebo vás zajímal obor sociálních služeb?

Já jsem měl přání zkusit něco řídit. Brodská Charita je velká, je tam skoro sto padesát zaměstnanců, je to kolos. Chtěl jsem ji řídit podle vlastních představ.

Je to vaše první manažerská funkce?

První, pokud nepočítám osmnáct let v podnikatelské činnosti, kdy jsem měl malou firmu.

Jaké byly vaše začátky ve společnosti se sto padesáti zaměstnanci?

Krušné. Ale ani ne kvůli té velikosti, spíš kvůli neznalosti sociálních služeb. Věděl jsem, že brodská Charita dělá Tříkrálovou sbírku, ale to bylo tak všechno. První měsíce jsem myslel, že to snad nezvládnu, těch informací bylo strašně moc. Financování, standardy kvality, široké spektrum povinností.

Pomohli vám kolegové?

Určitě. Mám na kolegy velké štěstí. Musím říct, že nebýt jich, tak by mi to trvalo podstatně delší dobu. Takže díky jejich ochotě, a že mi poskytli čas, jsem to zvládl. Často mě naváděli, ptal jsem se na úplně základní věci. Ale kdo se nezeptá, ten se nedoví.

Jak vypadá den ředitele Charity?

Snažím se do našich center, kterých máme celkem šestnáct, chodit poměrně pravidelně, abych měl kontakt s našimi pracovníky i uživateli. Abych viděl do té běžné každodenní reality péče o naše spoluobčany. Nejčastěji řeším finance, poté personální a osobní věci, pak mám porady, jezdím na krajský úřad, školím se, vzdělávám se. A pak řeším záležitosti technického rázu, servisy, pojišťovny, výtahy a hydranty a požární ochranu a tak dál. Je to velmi pestré. Ale nedělá mi problém v jednu chvíli mluvit s devadesátiletou babičkou a za hodinu jednat s hejtmanem nebo ministrem.

Co se za těch šest let, co jste ředitelem Charity, podařilo? Na co jste pyšný?

Těžko se mluví o tom, co se vám podařilo. Nejdůležitější je ale práce mých kolegů přímo v jednotlivých centrech. Vždycky jim říkám, když přijde úspěch kohokoliv z vás, tak ho vždycky právě k vám nasměruji. A pokud přijde ne- úspěch, tak to nastavuji záda.

Zkuste nějaký úspěch jmenovat.

Například jsme otevírali v roce 2008 charitní dům v Bánově, který vlastní obec, vybrali si nás ve výběrovém řízení jako poskytovatele služby. Pak jsme otevřeli nové krizové centrum pro lidi bez domova, službu, která je velmi potřebná. Občas se někdo pozastavuje, proč se zabýváme lidmi, kteří přišli o střechu nad hlavou mnohdy vlastním přičiněním. Ale my neřešíme důvody, my řešíme pomoc. Sociální práce je podstata naší činnosti. A třeba také už pět let pořádáme charitní ples. Je to ohromná věc. Nejen že je zisková, ale setkáme se tam s našimi pracovníky, dobrovolníky, sponzory, podporovateli. I to je důležité.

Kolik lidí vyhledává vaši pomoc?

Řekl bych, že zájem o ně ne- upadá, spíše je čím dál větší. A je to dáno tím, jak stárneme. Lidé vyššího věku nás potřebují více. My ale pomáháme také rodinným příslušníkům, jejichž situace je mnohdy velmi obtížná, třeba jen tím, že jim umožníme svěřit rodinného příslušníka do denního centra s patřičnou péčí. Když zlobí malé dítě, dáte mu na zadek. Ale když je těžká domluva se starším člověkem, jehož nálady navíc často vychází z jeho nemoci, je to horší. Mnohdy taková situace může těžce postihnout celou rodinu.

Když to řeknu trochu s nadsázkou, přál byste si, aby vaše služby jednou nikdo nepotřeboval?

Když pomineme, že bychom přišli o živobytí, tak by to bylo úžasné. Kdyby byli všichni zdraví až do odchodu z tohoto světa. I já bych byl rád, kdyby se mí blízcí dožili ve zdraví vysokého věku. Ale obávám se, že to není možné. A proto musíme naše služby neustále udržovat a zlepšovat.

Pojďme k vašemu kapelnictví v dechové hudbě Straňanka. Kdo vás přivedl k muzice?

Musím vás opravit v tom, že já se za muzikanta nepokládám. Já jsem prostý laik nemuzikantského vzdělání kromě pár let na ZUŠce. Pocházím ze Znojemska a před dvaceti devíti lety jsem se přiženil do Strání. To je muzikantský kraj, což mě oslovilo. Byl jsem hned přizván do Straňanky jako začínající zpěvák. Po revoluci, v devadesátém prvním roce, kapelník odešel, protože měl své podnikání. A nebyl nikdo, kdo by se ujal vesla. A z nouze ctnost nás donutila, aby se stal kapelníkem někdo, kdo neumí hrát. Ujal jsem se toho, aby kapela mohla fungovat, a řešil jsem kde a kdy budeme hrát, kdo udělá smlouvu, fakturu, kdo objedná autobus, kdo zajistí plakáty. A taky jsem se učil po té stránce muzikantské. To mě vždycky moc bavilo. Snažím se dávat kapele nějaký řád, hlídám třeba i zkoušky a míru alkoholu. (Smích)

Kapela je tedy poskládaná z amatérských muzikantů?

Kdepak, jsou tam především kluci se vzděláním z akademie, jsou to profesionální hráči, kteří se muzikou živí. A dostali jsme taky obrovský dar, že jsme všichni kamarádi. Není to partička tam, druhá tam, držíme všichni pospolu.

Seznam vašich úspěchů je pořádně dlouhý, kterého si vážíte nejvíc?

Tak když se stanete mistrem Evropy, nic většího asi není. (Smích) Je to záležitost velmi prestižní. A hned za tím je Zlatá křídlovka, velmi tradiční záležitost. Když přebíráte před obrovským množstvím lidí a v konkurenci šedesáti nejlepších dechovek poháry, v nejvyšší třídě profesionálů, to je velmi krásné.

Máte v muzice i mladé kluky? Mají ještě dnes zájem hrát v dechové hudbě?

Já celé kapele suverénně kazím věkový průměr. (Smích) Naši muzikanti z konzervatoří mají od dvaadvaceti do čtyřiceti maximálně. Je tedy velmi mladá a perspektivní. Ze Strání jsou pouze tři, ostatní třeba i ze Slovenska, ke kterému máme blízko muzikantsky i lidsky. Protože když chceme hrát extraligu, musíme sáhnout i jinam. Je to jako ve fotbale. Když chcete hrát nejvyšší soutěž, jen s domácími hráči to nepůjde.

Takže o osud a budoucnost Straňanky nemáte strach?

Vždycky máte trochu strach, zda se muzika nerozpadne. Jestli je to bude bavit, budou chodit připravení, je třeba pořád to trochu tlačit. A lidi to bude bavit. Ale já si to velmi užívám.

Takže jste spokojený kapelník?

Jsem velmi spokojený člověk.

Autor Petra Kučerová