Ležící těla, zvonící telefony. To si Kafka vybaví rok po tragédii v Brodě

Následnou policejní akci považuje Petr Gabriel za zpackaný zásah. Co všechno udělali tehdy policisté špatně, toho je podle něj celá řada a rozhodně proto nemá za co zasahující strážce zákona chválit.

Jaké v současnosti zažíváte pocity, když v Uherském Brodě projíždíte kolem Družby?

Přiznám se, že kolem jezdím pravidelně, přece jen je to místo, kterému se člověk v Brodě zpravidla nevyhne, protože leží na velké místní spojnici několika směrů. Určitě to vnímám. Jsou dny, kdy si na tu situaci ani nevzpomenu a jsou dny, kdy si říkám, že to bylo tam, kde jsem měl štěstí nebo, kde se stal hrůzný čin. Spíš ve mně převládají pocity o zpackaném zásahu, protože si myslím, že kdyby policisté zasáhli dřív, tak by možná někteří lidé tam uvnitř přežili, a za tím si stojím. Už jenom to, že tu paní účetní zblízka několikrát postřelil, svědčí o tom, že nebyl asi moc dobrý střelec.

Proměnil se vám nějak po onom osudném dnu žebříček hodnot? Vážíte si něčeho víc než před tím? Zdají se vám některé věci vůči jiným třeba malichernější, nebo naopak důležitější?

To určitě. Nad něčím se jen pousměju, když se mi něco nedaří a řeknu si, že to je vlastně prkotina, ale že by se mi nějak změnil žebříček hodnot, tak to asi ne, protože když člověk není lump, řeknu – li to takto, a snaží se žít podle nějakých pravidel, tak co chcete zásadně měnit? Tím si ale nechci nic nalhávat, každý z nás chybuje, ale je to okamžik, který váš život poznamená. Musíte se s tím nějak vyrovnat. To máte, jako se smrtí blízkého. Nebo když se nabouráte v autě, také z toho máte nepříjemný pocit, když znovu sedáte za volant.

Jste věřící, a proto bych se vás chtěl zeptat na to, z jakého důvodu si myslíte, že Bůh dopustil tuto osminásobnou vraždu. Jaký by mohl být její smysl?

To je velice těžká otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Dnes a denně lidé umírají ve válkách a na různé nemoci. Nebo před nedávnem jsme pomáhali nemocné kamarádce, no a vidíte, nevyšlo to, zůstaly po ní dvě děti, a pak se může člověk ptát, proč a odpověď nenachází. Je jedno, jestli je člověk věřící či nevěřící. Na podstatě víry, jako takové, to nic nemění.

Měl jste výhrady k výsledkům šetření postupu při policejním zásahu, jak se na to díváte s odstupem času? Co podle vás tehdy udělali policisté špatně? Našel byste něco, v čem byste jejich postup řekněme pochválil?

Co všechno udělali tehdy policisté špatně, toho je celá řada a ty chyby na sebe navazovaly. Když například jedou na místo, kde se střílí, nemůžou být přece překvapeni, že se tam střílí. Ať se na mě zlobí nebo ne, vymlouvat se na to, že na něco podobného nejsou cvičení, to přece není možné. Příplatky za rizikovost berou také třeba i hasiči, a ti do toho hořícího domu půjdou, když ví, že tam někdo je. A policisté o mě věděli, protože jsem jim několikrát volal, a to, že si to mezi sebou nevyřídili operační důstojníci, svědčí o tom, nakolik to tam bylo plné zmatků. Ten zásah potom tak vypadal, když si šest velitelů předávalo vedení. A do toho policejní důstojnice na tiskovce řekne, že pan Gabriel byl v relativním bezpečí. Prosím vás v jakém bezpečí? Od možné smrti mě přece dělily dvoje nezamčené dveře. Celý ten zásah začal zpackaností toho, že na místo přijeli policisté, kteří až po padesáti minutách začali vyslýchat svědky, co zevnitř utekli jen ve svetrech, a to je ještě k nim musela dotáhnout až moje žena. No a policisté se divili tomu, že dotyční vevnitř byli. Moji ženu navíc dodneška nevyslechli. Co si mám o tom myslet? No a pak tam zásahovka přijede a její členové se oblékají až na místě. Srovnejte to s hasiči, představte si, že by hasiči přijeli k požáru a začali se oblékat až tam, kde hoří. Zarážející je také selhání integrovaného systému. Vrtulník nechali přistát u kolejí, kam bylo možné z okna restaurace dohlédnout a pokud by z něj pachatel vykoukl, tak ho mohl i sestřelit. No, a když jeden dílčí problém navazuje na další, zůstane z toho všeho jen jakási pachuť. Nedivte se proto, že policisty nemám za co chválit. Koneckonců, co si myslet o generální inspekci policejních sborů, když můj výslech zahájili otázkou, kolika novinářům jsem poskytl rozhovor…

Po střelbě v Brodě se rozproudila debata na téma, do jaké míry by měli mít lidé možnost vlastnit zbraň. Co si o tom myslíte vy?

Těžko říct. Nejsem odborník. Problém bych viděl spíš v tom, že střelec, ač se zdravotním problémem, s nímž se údajně léčil od roku 1999, dál vlastnil zbrojní průkaz. Nechápu, jak to bylo možné. Kdo je za to zodpovědný? Nakonec ale stejně vidíte, že se ani po uplynutí roku u nás legislativně v tomto ohledu stejně nikam nic nepohnulo.

Co říkáte na pietní vzpomínku na oběti před restaurací Družba, líbí se vám, je důstojná, dostatečná?

Je, jaká je, respektuji tu podobu, ani jsem nezaznamenal žádné zásadní reakce k tomu. Podle mě je to decentní a myslím, že v pořádku.

V čem vás nejvíc ovlivnil nepříjemný zážitek z blízkosti smrti?

Bylo to o úzkosti a stresu, kdy jsem byl smířen s tím, že každou chvíli někdo může přijít a začít střílet. Vnitřně jsem byl připravený bojovat o svůj život. Hlavně jsem vůbec netušil, co se vlastně v restauraci děje, slyšel jsem první střelbu a napadlo mě, že tam někdo něco slaví, ale po chvíli mi došlo, že je to střelba. Ten čas ale v těch chvílích utíkal úplně jinak, každopádně je to stav, který se těžko popisuje. Byly to nekonečné dvě hodiny.