Co vás přivedlo ke kombinaci ryb a fotografování?

Už jako dítě jsem chodil s otcem na ryby, to už je dávno, protože jsem dříve narozený. Zkoušel jsem se dívat, jestli tam něco je, protože otec stále říkal: Tady ryby nežijí, protože nebraly. Udělal jsem si nějakou masku a začal se potápět. Nikdo mi nevěřil, že tam ty ryby jsou, tak jsem je zkoušel fotografovat. Tak to celé vzniklo. A tak mě to uchvátilo, že jsem celý svůj život nasměroval tímto směrem. Vystudoval jsem zoologii, až jsem skončil v oboru etologie, což je disciplína, která zkoumá chování živočichů. A samozřejmě i voda mi zůstala. Navíc mám to štěstí, že žiju u Dunaje, což je naše nejlepší veleřeka. A Podunají je moje srdcovka, tam fotím už padesát roků.

Kde všude už jste vodní živočichy fotil?

V první fázi jsem byl okouzlený mořem, i když za komunistů se k němu příliš jezdit nedalo. Tak jsme jezdili do Chorvatska, Jadran mám prolezlý shora dolů snad padesáti návštěvami. Po revoluci jsme cestovali na Fidži, Mosambik, Kostariku, takové exotické destinace. Ale co je na tom zajímavé, že to okouzlení tropickým mořem, kde je přehršel barev a tvarů, člověka za chvíli omrzí. Ztratíte ten bytostný zájem, a tak jsem se vrátil k tomu původnímu, což je podle mě o mnoho těžší, a to je sladká voda. Fotit tam není tak jednoduché a vždy to pro mě byla výzva. Potřebujete čistou vodu, musíte vědět, kde ty ryby žijí. Tak jsem se plně začal věnovat sladkovodní fotografii. A dávám do srovnání dva nejkrásnější kusy přírody, co máme. Tedy Tatry a Podunají. Tatry jsou obrovské, krásné, studené hory a v Podunají, když v dubnu vejdete do lužního lesa, bolí vás hlava, jak to hučí životem. A to mě fascinuje.

Na kterém místě se vám z pohledu fotografa a přírodovědce líbilo nejvíc?

Ve slané vodě mám největší zážitek z Mosambiku. Tam jsem fotil velrybí žraloky, což byl absolutní zážitek. A tam i vznikl přerod, kdy u mě nastala éra digitálu. Fotil jsem tam totiž fotopřístrojem, který byl limitován třiceti šesti obrázky. A nastala situace, že jsem ležel na dně, nade mnou kroužilo dvaadvacet rejnoků s rozpětím ploutví až tři metry. Vyfotil jsem poslední snímek a právě tehdy to teprve začalo. A řekl jsem si dost, fotím digitálně, je to potřeba. I když ze začátku jsem byl velký odpůrce. Tam se to stalo, v Mosambiku na dně moře.

Dostal jste se někdy při své práci do skutečného nebezpečí?

Ano, párkrát. Za těch padesát roků jsou to tisíce sestupů a vždy se může něco stát. Ale bylo to vždy z mé vlastní blbosti. Nikdy mě neohrozilo zvíře, prostě jsem nedodržel základní bezpečnostní pravidla. Člověk se stane rutinérem a tam pak může vzniknout nebezpečí. Ale je třeba mít i štěstí.

Napsal jste několik publikací o přírodě. Kterou byste čtenářům doporučil pro začátek?

Osobně si dodnes nejvíc vážím své knížky Tajný život ryb. Byla velmi úspěšná, měla snad pět dotisků. Nechci se vychvalovat, ale byla možná proto tak žádaná, že jsem poprvé nabídl čtenářům jiný pohled na ryby. Do té doby vždycky byl v atlase obrázek, jak ryba vypadá, jak ji chytat. A já jsem se snažil o pohled etologa, co vlastně ty ryby pod vodou dělají. Jak žijí, protože jsou úplně jiné, než když máte mrtvou rybu na talíři. Bylo to něco nového.

Když se vrátíme od řeky do Hradiště, byl jste letos předsedou poroty fotosoutěže na festivalu TSTTT. Jak hodnotíte úroveň snímků a fotografů?

Jsem velmi překvapený, že je ta úroveň tak dobrá. Možná si teď trochu dělám do vlastního hnízda (smích), ale ten zájem ne o soutěžení, ale o věc, který jsem tady na Moravě viděl, přináší kvalitní výsledky. Ve fotografii přírody tu byly velmi dobré věci. Především se mi líbil širší záběr, tedy že už to nejsou jen ptáci a brouci. Ale lidi jdou i pod vodu. Příroda je tak rozmanitá a obsáhlá, že je to téma vlastně nevyčerpatelné.

V Hradišti měli zájemci možnost navštívit besedu s vámi. Vy je ale moc často neděláte. Proč jste se k tomu uvolil právě tady?

Přiznám se, že vždycky je to o lidech a o vztazích. A tady s Tondou (ředitel Klubu kultury Antonín Mach pozn. red.) a s kamarády z Uherského Hradiště mám dobré kontakty. My Slováci a Moraváci k sobě máme strašně blízko. A já se tady tak dobře cítím, a navíc jsem se cítil zavázaný jejich zájmem, že jsem se rozhodl besedu udělat. Nachystal jsem prezentaci Fotografie pod vodou, cenný dokument ze života živočichů. Není jen o rybách, ale třeba i o ptácích.

Co chystáte v nejbližší době?

Už asi deset let dělám na knížce, kterou bych rád završil svou kariéru. Stále se mi to ještě nelíbí, ale když se ve zdraví dožiju, ještě bych ji rád vydal. Zase bude o sladké vodě, o tom mém milovaném Podunají.

Velká cena TSTTT putovala do Austrálie

Šestatřicátý ročník mezinárodní soutěže filmů s ekologickou tematikou TSTTT (Týká se to také tebe) přilákala filmaře z dvanácti zemí, kteří zaslali celkem 92 filmů (47 amatérských a 45 profesionálních). Mezi profesionály zvítězil a Velkou cenu Josefa Velka (bronzovou plastiku Dana Trubače) získal australský režisér Randall Wood za film Lovci červů. Cena hejtmana Zlínského kraje putuje do Maďarska (film Zoltána Töröka „Vodní říše divů”) a zvláštní cenu poroty si odnesl český režisér William Lee (film „Žádost o azyl z ekologických důvodů”). Mezi amatéry zvítězil Roman Mlejnek (film „Podzemní labyrint”), Cenu města Uherský Brod za nejlepší zahraniční film získal L'ubor Patsch ze Slovenska (film „Život v tieni”) a Cenu Odborového svazu pracovníků kulturních zařízení Jaromír Schejbal (film „Vitální Rudolf”). Diváci udělili svoji cenu režiséru Martinu Slunečkovi (televizní cyklus „Magické hory”). (avP)

Petra Kučerová