Tělesně a mentálně handicapovaným lidem rozdává lásku a podává pomocnou ruku už dlouhých jedenáct let.

„Po takové době vidím běžné starosti všedních i svátečních dnů docela jinak než člověk pracující se zdravými lidmi,“ začíná popisovat své pocity ošetřovatelka.

Když se před jedenácti lety rozhodovala, zda po zániku někdejší velehradské šlechtitelské stanice nastoupí do tehdejšího Vincentina – Ústavu sociální péče pro dospělé Velehrad, prožívala nelehké rozhodnutí, zdali vůbec dokáže vydržet pracovat uprostřed tolika lidské nemohoucnosti a bezmocnosti.

„V krátké době jsem však jako ošetřovatelka našla mezi handicapovanými lidmi své místo. Vždyť ti zdravotně postižení lidé mají stejnou hodnotu jako lidé zdraví. Ze všeho nejvíc potřebují lásku, pochopení a pohlazení,“ svěřuje se Šinderbalová.

Někteří klienti ji pro její velice pěkný vztah k nim oslovují maminko. „Vždycky mě to pohladí po duši,“ neskrývá radost.

Vzápětí popisuje, že jako zdravotnice musí mít k handicapovaným klientům individuální, přirozený, laskavý a nekonečně trpělivý přístup. A pak už řeč stáčí ke Štědrému dnu. „Ten vnímají naši klienti velice intenzivně. I pro ně je to sváteční čas. Někteří se těší, že si je jejich příbuzní odvezou na Vánoce domů, jiní už nemohou toho dne dospat a netrpělivě očekávají dárky od Ježíška,“ prozrazuje Šinderbalová.

Z očí klientů, kterým rozdává dárky, se zračí ohromná radost. Radost z autíček, knížek, hraček, oblečení, kosmetiky, holicích strojků, rádií, čokolády a kdovíčeho ještě.

„V některých případech je postiženým lidem lépe v našem zařízení než doma. Mají tu často to, co by doma neměli,“ neodpouští si poznámku Šinderbalová.

Přečtěte si také:

Vánoce v ústavech? Stejné jako v rodinách