V tradičním mečovém tanci viděl potenciál, jak ukázat Strání světu, a tak se spolu s dalšími přáteli a vrstevníky pustili do práce. O vzniku Javoriny a fungování těchto tanečníků v počátcích obnoveného souboru se Pavel Popelka rozvyprávěl v rozhovoru pro Slovácký deník.

Většina souborů je v současnosti buď šedesáti-, sedmdesátiletá, nebo je založil nějaký nadšenec před několika málo lety. Oproti těmto výročím působí třicáté výročí Javoriny nezvykle…

Je to trošku jinak, soubor Javorina ve Strání vznikl už díky nadšení ze strážnických slavností léta předtím, než jsem ho oficiálně založil já. Už tehdy se lidé ze Strání začali sdružovat a jezdili na strážnické slavnosti a už tehdy se jmenovali Javorina. Ale tahle parta pak zanikla. Když jsem studoval etnografii, tak už nebyli.

Takže jste ve Strání byli několik let bez souboru?

Oficiálně ano, ale když byla příležitost, třeba nějaké vystoupení, tak se ženskému sboru nebo fašančářům vždycky říkalo Javorina.

Na kdy se tedy datuje oficiální vznik obnovené Javoriny?

V podstatě se ani neví, kolik má Javorina roků. Bavíme-li se o obnovené Javorině, vznikla roku 1984. Ale samozřejmě i toto datum je, jak už to tak bývá, pofidérní, protože nedávno jsem našel plakát z roku 1993 s pořadem, kde je napsáno „vystoupení k desátému výročí obnovení činnosti souboru", možná jsme tedy obnovili činnost už v roce 1983 (smích). V tomto případě to není jak 
u stavby, kde se položí základní kámen a poklepe na něj.

Co bylo impulzem obnovit nebo dát oficiálně dohromady tento soubor?

Jako absolvent etnografie jsem se vrátil domů a začal jsem se zajímat o folklorní dění ve Strání, natáčeli jsme i nějaké filmy. A právě velkým impulzem k tomu obnovení činnosti souboru byl film, který se jmenoval „Pod šable", natočil jej Rudolf Adler. Pro něj jsem musel připravit spolehlivou skupinu chlapů, většinou kamarádů, vrstevníků. Po tomto filmu se začal oživovat i obyčej, mečový tanec ve Strání.

Do této doby se tradice fašanků neudržovaly?

Udržovaly se, ale velmi náhodně, někdy bylo těžké najít vůbec tu jednu skupinu fašančárů. Existovali, ale neznatelně. Nejprve jsme tedy dělali hlavně mečový tanec, později jsme si zvali i zpěvačky a tanečnice. Časem jsem s touto skupinkou začal pracovat cílevědoměji. V tomto původním stavu jsme se posměšně jmenovali Potrnkáči.

Z čeho vznikl takový název?

Trnka je ten nejdůležitější slovácký strom. A v tom filmu, který jsme natáčeli, si režisér Adler vymyslel, že by mělo být jen nějaké míhání siluet v pozadí. Hodila se pro to trnka, kolem které jsme tančili, byli jsme nasvětlení a všude okolo se míhaly stíny. A jak vládne na dědině řevnivost, tak zpočátku se na nás místní dívali trochu nevraživě, protože najednou jsme začali přerůstat přes hlavu. Tak nám začali trošku posměšně říkat Potrnkáči, právě kvůli tomu, že jsme tančili kolem trnky.

A takto jste začali fungovat sami, na vlastní pěst?

Jak jsme začali víc a víc pracovat, přišla mi nabídka od paní Zetkové ze závodního klubu, že by nás klidně dotovali, ušili kroje, protože potřebovali oživit kulturní činnost. Takže jsem to začal dělat při závodním klubu, který patřil pod kulturní dům skláren v Květné. Koupili nám i kroje, protože mnoho Straňáků doma nemělo ten původní, archaický kroj, bílé nohavice, ale spíš ten novější, ke slavnostním příležitostem. Ženský byl častý, ale mužský už méně.

Když jste začínali fungovat jako skupina vedená vámi, jakým směrem jste se snažili jít?

Převážně jsme dělali Strání. Ještě předtím, než jsme se oficiálně začali jmenovat Javorina, zkoušeli jsme především písňový folklor. Ale jedno z prvních našich čísel byla svatba, poetické pásmo. Toto téma jsem měl i jako svou disertační práci. Použili jsme v něm starobylé řeči, kroj, na tu dobu to bylo poměrně povedené číslo. Bylo postavené na hlubokém prožívání skutečného materiálu. Na jevišti se předváděla pravda, takže to působilo velmi dobře. Velký impulz souboru byl pak první zahraniční zájezd, na který jsme si museli připravit choreografií víc.

Má soubor tohle svatební pásmo ve svém repertoáru ještě dnes?

V tomto podání není, ale nedávno jsme dělali straňanskou svatbu při muzejní noci v Uherském Brodě, jakožto rekonstrukci dávné podoby svatby.

Výjezd do zahraničí byl zřejmě zlomový okamžik ve vaší existenci. Které země jste například navštívili?

Zahraniční zájezd, ale i ta souborová činnost vznikla z mých etnografických známostí se zahraničními badateli, především mečových tanců. Začal ke mně jezdit Renalt von Craenbroeck, což byl vynikající choreograf jednoho antverpského souboru. A jeho naprosto oslnil materiál mečových tanců v našem kraji. Trevíre Stones z Anglie se na mě také napojil a najednou jsme začali spolupracovat. Pozvali mě dokonce na přednášku do Antverp o mečovém tanci. Velice důležitým impulzem pro rozvoj souboru byl první zájezd do Antverp v období masopustu. Oni také předvádějí holandský mečový tanec, před katedrálou a na nádherném náměstí. Renalt nás tedy pozval. A k tomu už byl potřeba širší repertoár, už jsme nevystačili jen 
s tancem podšable, takže jsme pozvali i děvčata a začali jsme tančit i párové tance. To bylo roku 1987. Nemohli jsme se tam dostat, místní komunisti nás tam nechtěli pustit. Původně jsme totiž chtěli jet už o tři roky dříve. Ale protože se Renalt trochu namíchl a začal psát tak trochu protestní dopisy na ústředí pro kulturní a výchovnou činnost do Prahy, pomohl nám se do Belgie dostat. Na zájezdy jsme pak jezdili pravidelně. V roce 1981 jsme jeli do Itálie, kde jsme se seznámili s dalším člověkem přes mečové tance. Jeden z nejkrásnějších zájezdů byl do Portugalska, kde jsme byli tři týdny, tancovali jsme hodinové repertoáry a doprovázela nás výborná muzika Strýci.

Máte s Belgií vazby i dosud?

Bohužel, Renalt Canenbroti, člověk s velkým srdcem, umřel na jevišti přímo při tanci, a tak kontakt trochu vytuchl. Máme o sobě ponětí, zveme je například na straňanský fašankový festival a vždy jejich návštěva ztroskotá na nějaké maličkosti. Takže vazby jsou, ale bylo by dobré je trochu oživit. Ale to už není tak záležitost moje, protože já soubor nevedu.

Máte nějaký nezapomenutelný zážitek ze zájezdu? Většinou bývají právě tyto výlety stmelovacím prvkem každého souboru.

Nejvíc vzpomínám na Portugalsko, kde jsme byli tři týdny a zažili spoustu věcí. Třeba zážitek 
s ředitelkou festivalu. Když jsme přijeli, rozdělili jsme se do komnat tamního zámku, pili jsme víno, bylo veselo a paní ředitelka přišla a všechny naše statné straňanské muže dala jedním pohledem a jedním výkřikem do latě. Pak se nám však úžasně věnovala, pozvala nás na svou farmu a z takového počátečního konfliktu se vyklubalo skutečné přátelství.

Vždy vás doprovázela cimbálová muzika Strýci?

Úplně v počátku jsme hráli jenom s Janem Maděričem, já gajdoš, on houslista. Takže soubor Javorina se rozjížděl s gajdošskou muzikou. Až pak po čase se připojila cimbálová muzika.

Kdo vám vytvářel choreografie?

Já jsem byl absolventem etnografie a k souborové práci jsem čichl také ve Slováckém krúžku v Brně, tak jsem začal dělat pásma já. Některé se tančí ještě dodnes. Nejprve jsme vsadili na místní věci a poté jsme zabrousili i do okolí, třeba do Dolního Němčí. Ale převažoval místní materiál.

Kdy jste předal své pomyslné žezlo dalším vedoucím?

Předalo se samo nepozorovaným způsobem. Já jsem se musel věnovat muzeu a publikačním pracím, a tak po mně začal dělat vedoucího Josef Tinka. On odstoupil podobným způsobem, potichu. Teď už soubor vedou naprosto jiní lidé. Vlastně ani nevím, kdy to bylo, tak moc to bylo přirozené, že jsem nezaznamenal ani svůj odchod. Bylo to zhruba tak před patnácti lety, ale netroufám si to odhadnout. Ale nikdy jsem nepřestal být ve spojení. Zbyl mi například festival fašanků ve Strání.

Ten máte na starosti vy?

Zatím ano. Ten jsem založil a zase to bylo v souvislosti s obnovením Javoriny a také s mezinárodními kontakty. Uvědomil jsem si, že straňanský mečový tanec je nesmírné bohatství. Je to zajímavé všude. A tak mě napadlo založit kolem této tradice také festival, ve kterém by se tento tanec předváděl a na to by se pak vrstvily další a další věci. Což se stalo, protože dřív byl festival jednodenní, teď už je týdenní. Založení tohoto festivalu i obnovení činnosti souboru mělo za následek, že tento tanec nezmizel. A pravděpodobně, což je můj názor, jsme dali trochu příklad i třeba Bystřici a ostatním vesnicím a vzbudili u nich zájem o ten jejich mečový tanec.

Říkal jste, že dřív nebylo takřka možné dohledat se té jedné skupiny, kolik jich chodí teď?

V současnosti chodívá deset až patnáct skupin. A dokonce se to přeneslo i do dětské sféry, i když mečový tanec není dětským obyčejem, ale vyvíjí se to spontánně samo.

Kolik jste mívali členů ve svých začátcích a v jakém věkovém rozpětí?

Když jsme jezdívali na zájezdy, tak běžně těch čtyřicet lidí bylo. Tančili lidi od osmnácti do čtyřiceti let.

Zůstal někdo z obnovitelů ve vedení souboru doteď?

Myslím, že už ne, teď už soubor vedou kluci Reňákovi. Do jisté doby vedla soubor děvčata, která jsem vychoval, Maruška Veselá, Katka Myšinská a další, takže se to plynule předává dál. Samozřejmě důležité je, aby se pouta nepřetrhala.

Když porovnáte Javorinu před třiceti lety a Javorinu dnes, je jiná?

Co se změnilo? Kroje zůstaly stejné. Myslím, že i čísla jsou pořád pěkná. Současní tanečníci se začali víc ohlížet i do jiných regionů, mají čísla z moravských Kopanic nebo slovenských. Ale trochu mě mrzí, že cimbálová muzika nevyužívá možností místních zdrojů, straňanské písničky prezentují poměrně málo.

Máte nějaký konkrétní zážitek, který nosíte v srdci či v paměti?

Samozřejmě potlesk na konci vystoupení potěší snad vždycky. Člověk si uvědomí, že je reprezentant něčeho – dědiny, státu. Jsou to silné pocity. A veselých, komických příhod je spousta. To tak v souboru bývá.

KAROLÍNA PEŘESTÁ