Pavel Popelka: Mám na krku oprátku, židli ať podkopnou jiní

V jeho čele totiž už pětadvacet let stojí etnograf Pavel Popelka. Nucené odstoupení z funkce, k němuž má dojít 31. března letošního roku, popsal slovy jednoho ze svých podřízených, že jej donutili uvázat si kolem krku smyčku. A teď prý čekají, kdy si sám pod sebou podkopne stoličku.

Jako ředitel muzea jste začal pracovat v roku 1990. Co tomu předcházelo?

Hned po vysoké škole jsem nastoupil do Slováckého muzea v Uherském Hradišti, odkud jsem velmi záhy přešel do Uherského Brodu a od roku 1974 zde pracuji jako etnograf. Změna přišla po sametové revoluci, kdy musel odejít stávající ředitel a na tuto funkci bylo vypsáno výběrové řízení, do nějž jsem se přihlásil.

A to jste vyhrál…

Probíhalo to trochu krkolomně. Vyhrál člověk s nejasným politickým pozadím, kterého hned vzápětí pod tlakem Občanského fóra odvolali. Pověření vést muzeum jsem získal já z druhého místa, ale zpočátku jsem ještě nebyl ředitelem, tím mě jmenovali až na mou žádost, abych mohl vykonávat důležité změny a měl k tomu patřičnou oporu ve funkci. Blížilo se velké výročí, tvořila se nová velkolepá expozice, bylo potřeba realizovat velké finanční prostředky. Potřeboval jsem tedy mandát, který by odpovídal velké odpovědnosti.

V jakém stavu muzeum bylo, když jste se dostal do jeho čela?

Především jsem nevěděl, co dělat dřív. Blížilo se čtyřsté výročí narození Komenského, budování velkolepé expozice Komenský lidstvu bylo v počátku, můj předchůdce odešel od rozdělané práce a já většinu času trávil na cestě mezi Uherským Brodem a Prahou a sháněl peníze, kterých se nedostávalo. Rušil jsem podezřelé zakázky, pronikal do pravidel ekonomie a studoval vyhlášky a zákoník práce. Stal jsem se ředitelem v době největšího budování muzea v jeho historii a z hlediska pracovního vytížení nebylo co závidět. Ještě že muzeum v době příprav oslav Komenského výročí bylo zajímavým subjektem i pro Ministerstvo kultury (MK), a tak jsem využil první příležitost se pod MK dostat. Potvrzení ve funkci ředitele mi vystavil ministr kultury Milan Uhde. Nejvýznamnější oporou v těchto těžkých dobách byla skvělá komeniologická tradice se svými mezinárodními kololokvii a časopisem Studia Comeniana et historica. Základy obou věcí položil komeniolog Pavel Flos.

Takže bylo co zlepšovat?

Celé muzeum bylo jedním velkým staveništěm. Vedle expozice bylo nutné vybudovat odpovídající konzervátorské dílny, pracovny a depozitáře a též přestěhovat knihovnu, která sídlila mimo objekt na faře, kam se badatelé dostávali jen stěží. To všechno se postupem doby změnilo, oslavy 400. výročí narození Komenského již byly pořádány v expozici, která získala morální záštitu UNESCO, byla výkladní skříní českého muzejnictví a také kandidátem soutěže o nejlepší evropské muzeum. Posíleni úspěchy jsme se již mohli zaměřit na další projekty, z nichž některé jsou dodnes nadčasové a jedinečné. Mám na mysli například založení přehlídky videotvorby českých muzeí Musaionfilm a bohatou filmovou dokumentaci společenských a etnografických fenoménů regionu. Ocenění na tomto poli jsme nejednou získali i mezi profesionály. Muzeum vedle svého jedinečného komeniologického záběru vybudovaného již předchůdci nabralo nový kurz i v budování paměti regionu těmi nejmodernějšími prostředky.

S jakou vizí jste začínal?

Od začátku jsem byl toho názoru, že bychom se měli vedle Komenského zajímat také o jeho region. Zajisté mne k tomu vedla i má odbornost etnografická, na Masarykově univerzitě jsem totiž vystudoval obory etnografie a sociologie. Muzeum má proto dnes dva hlavní proudy, a to za prvé komeniologii a za druhé budování široké historické paměti našeho regionu. S hrdostí uvádím, že většinu pracovníků našeho muzea jsem přijímal já. A jsou to skvělí odborníci, za kterými si stojím. Podařilo se nám společně vytvořit instituci, která má světové jméno.

Myslíte, že jste něco mohl udělat i lépe?

Možná jsme se všichni měli víc chválit. Vždycky jsme byli ti skromní, co chystali výstavy, psali publikace, věčně stěhovali a konzervovali sbírky, ale málo jsme chodili za řečnické pulty a leštili kliky na ministerstvech. A nepodbízeli jsme se politikům a mocným. Na to jsme doplatili.

Čeho nejlepšího jste tu za svého působení dosáhl?

Nejvíc si cením současného týmu. Dobrý muzejník zraje i celá desetiletí a já dnes můžu říct, že tu máme vynikající pracovníky na poli komeniologie, historie, výtvarnictví, konzervátorství i dokumentace a rychle se zapracovali i mladí. A taky nám nikdy kontroly nenašly závažné prohřešky v hospodaření, byť jich na nás bylo poslaných dost. Co se týče prestižních ocenění, tak v roce 2013 jsme jako jediné muzeum v republice získali Cenu ministrů kultury visegrádské čtyřky za činnost na poli kulturní spolupráce ve středoevropském prostoru. O dva roky dříve jsme zase získali v soutěži Gloria musaealis Cenu českého výboru ICOM za projekt Zachráněné kulturní dědictví. Naše muzeum totiž stálo u vzniku festivalu fašanku ve Strání, ze kterého se vybudoval jedinečný folklorní festival s mezinárodním přesahem. Potažmo oživil zájem o mečový tanec Pod šable a napomohl jej zachránit. Mám-li říci pravdu, tak sám jsem jeho zakladatel. V poslední době je vynikající též naše činnost publikační. Publikace tvoří všichni naši odborní pracovníci, navíc vycházejí ve vynikající grafické podobě, což je zase zásluhou naší výtvarnice.

Přesto máte být odvolán. Proč k tomu má dojít?

Nešel jsem totiž vstříc určitým změnám, s nimiž nesouhlasím. Navíc je se mnou ani nikdo neprojednával. Jedná se především o vizi slučování muzeí, ke které se nikdo oficiálně nechce přiznat, ale která je podle všeho dílem generálního ředitele Moravského zemského muzea Martina Reissnera. Nevím ale, jestli to bylo na jeho popud, nebo to bylo zadání od MK. Pod Moravské zemské muzeum by tak mělo přejít Muzeum J. A. Komenského i některá další.

V čem by to uherskobrodské muzeum pocítilo?

Přišli bychom asi o polovinu rozpočtu. To by znamenalo drasticky omezit zdejší počet odborných pracovníků, nevydávat časopis a publikace, omezit činnosti, jimiž se dlouhodobě zabýváme. Zůstaly by tu jen expozice a maximálně třetina lidí. To jsem nemohl dopustit.

Pokusil jste se tomu zabránit?

Naši pozici v rámci státních muzeí posiluje pověření zabezpečovat péči o Památník Komenského v Naardenu, které nám bylo svěřeno v roce 2004. Kdyby o tuto výsadu muzeum přišlo, zůstalo by velmi zranitelné a nebylo by tak složité mu vzít jeho právní subjektivitu. Velmi mě šokovalo, když jsem zjistil, že za našimi zády je připravován projekt, který nám měl tuto výsadu vzít. Navíc ji přenést do Brna a přerušit tak přirozený oblouk Uherský BrodNaarden, tedy region Komenského původu a místo posledního odpočinku. Zdůrazňuji, že vše bylo podnikáno za našimi zády.

Jak jste se o tomto projektu dozvěděl?

Martin Reissner jej přednesl před našimi holandskými partnery a také mým zástupcem Petrem Zemkem a zástupcem města Uherský Brod Petrem Vránou na půdě MK. Aniž jim dali příležitost se k projektu vyjádřit. Vůbec nebylo vzato v potaz naše vyhodnocení desetileté spolupráce s holandskými partnery s výčtem kladů i sporných otázek, které jsme chtěli na půdě MK řešit. Odebrání projektu našemu muzeu se alibisticky zdůvodňovalo faktem, že když se bude město Naarden slučovat ve větší správní celek, mělo by být z české strany vybráno silové muzeum, tedy Moravské zemské muzeum. Přitom v Brně se komeniologie nikdy nepěstovala a v Brodě má vynikající tradici. Navíc se mluvilo o tom, že materiál půjde neodkladně do vlády. Bylo to, jako by nám vrazili nůž do zad. Já se o výsledku jednání dověděl v zahraničí. Okamžitě jsem proto začal jednat.

Co jste udělal?

Hned jsem telefonoval senátorům a poslancům z regionu s prosbou, aby se našeho muzea zastali. Věděl jsem, že když přijdeme o Naarden, bude to předstupeň k tomu, aby naše muzeum přesunuli pod to brněnské.

Uspěl jste?

Vím, že pak probíhala řada jednání, kterých se účastnil senátor a starosta Uherského Brodu Patrik Kunčar, následně Petr Vrána, za Zlínský kraj Ladislav Kryštof. O čem se jednalo, nevím. Když jsem byl pozván na půdu MK já, sdělili mi už jen výsledek.

Tedy že vás nahradí?

Bylo mi sděleno, že pověření starat se o Naarden nám zůstane zachováno stejně jako právní subjektivita muzea. Já že jsem renesanční člověk a hodně jsem toho pro muzeum vykonal, ale nadále už to bude beze mne, protože k mé osobě jsou výhrady. Prý i ze strany regionu. A že mám dvě možnosti: buď k 31. prosinci podám žádost o odstoupení z funkce, nebo mě ministr k poslednímu dni roku odvolá. Byl to pěkný dárek k Vánocům.

Stále jste ale ředitelem. Takže jste na to nepřistoupil?

Poslal jsem žádost v tom smyslu, že když tedy není zbytí, aby mi bylo dovoleno zůstat ve funkci do 30. června, abych mohl vyhodnotit uplynulý rok se všemi ekonomickými ukazateli a naplnit či vyvázat se ze všech svých závazků. Písemnou odpověď jsem dodnes neobdržel. Minulý týden mi bylo pouze telefonicky sděleno, abych poslal novou žádost o ukončení funkce, a to již k 30. březnu, neboť prý na základě jistých politických dohod má k 1. dubnu nastoupit nový ředitel. To jsem ale samozřejmě neudělal. Když už mám na krku oprátku, židli ať mi, obrazně řečeno, podkopnou jiní.

Bojíte se o další osud muzea?

Zdejší muzejní tradice je dlouhá, muzeum vzniklo již v roce 1898, jeho úpadek by byl proviněním vůči všem, kteří přispěli svou hřivnou k jeho postupnému vzestupu. Teď mám pocit, že to všechno může být ohroženo, krátká doba na výběr kandidáta staví otázku, jestli už není nějaký předem připraven. A též mne mrzí, že mnozí z těch, kteří o našem muzeu v zákulisí rozhodují, v něm ještě ani nebyli. Možná by změnili svůj názor. A paradoxem je, že ačkoliv se jedná o věc zásadní, dostat se k ministrovi a říci svůj názor na věc nemá šanci ani vedení muzea ani naše vědecká rada, v níž jsou přední vědci z univerzit a Akademie věd. Je to labyrint světa bez ráje srdce. Nezbývá než doufat, že výběr kandidáta na ředitele bude čestný.

Pokud jako ředitel Muzea J. A. Komenského skončíte, co plánujete dělat dál?

Rád bych v muzeu zůstal jako odborný pracovník. Nejen kvůli rozdělaným projektům, na které jsem v ředitelské funkci neměl čas, ale také abych mohl případně pomáhat novému nastoupivšímu řediteli, pokud si to samozřejmě bude přát.

Chtěl byste něco vzkázat vašemu nástupci?

Byl bych rád, aby zachoval kontinuitu ve směrování muzea. Ale především bych mu vzkázal, aby se opíral o zdejší skvělý kolektiv.