Je majestátná. S šířkou čtyři a výškou tři metry budí respekt. Třípatrová, přes tři metry hluboká a umí se rozpálit až na tři sta stupňů. Za pět let oslaví stovku. Parní pec v Halově pekárně ve Vizovicích zajišťovala obživu a dělala radost několika generacím. Pekla, ale byla také místem setkávání a rozvíjení lidové tvořivosti. Teď je kolem ní smutno. Oheň v ní nezapraskal mnoho měsíců.

Nejstarší pekaři na Moravě

Halův rod z Vizovic je nejstarší doložený pekařský rod na Moravě. Působí od roku 1775. František Hala nechal pec postavit, když se vrátil z 1. světové války. Hotová byla v roce 1926. V roce 1942 převzal od Zemské rady živnostenské diplom za věrnost stavu. Za prokázané nepřetržité provozování pekařství.

„Jeho syn Dušan po něm převzal živnost krátce před znárodněním. Takže jsme si jí moc neužili,“ říká s povzdechem vnučka Dušana Haly Helena Kučerová.

Do roku 1999 bydlela paní Helena v Praze, na Valašsko se vrátila hned po smrti dědy a své matky.

„Na rozdíl od zbytku rodiny jsem za žádnou cenu nechtěla tento dům prodat. Chci to tady zachovat, moc mi záleží na rodinné tradici,“ svěřuje se, zatímco mě vede k chloubě zdejšího pekařství – parní peci.

Na viditelné přední části je už lehce patrné působení zubu času. Bílé kachle lemované černými jsou na některých místech prasklé, všechno je ale pečlivě upravené a sto let by této krásce hádal málokdo. Stará, poctivá práce. Hlavní a obdivuhodné je to, že pec je stále funkční.

Vytopí na 300 stupňů

Pozornosti neujdou trojí vrátka – do každého patra pece jedny. A také dva velké budíky. Na ciferníku stojí „Rtuťový žároměr“ a maximální hodnota 350 stupňů celsia.

„Pec se dá roztopit na tři sta stupňů. Ale teď topíme nejvýš na dvě stě dvacet, to je dobré na koláče, nebo rohlíky. Kdybychom chtěli zvýšit na maximum, musela by pec projít revizí,“ vysvětluje potomkyně významného pekařského rodu.

Za starých časů se tu peklo i pro sousední vesnice.

„Děda vstával ve tři ráno. Jeden den roztopil pec, do deseti topil a celou noc průběžně přikládal, aby se druhý den v šest mohly hned sázet koláče. Dovnitř se vešlo asi padesát plechů. Ty musí během pečení neustále kolovat, není to vůbec jednoduché zvládnout v takovém množství sázení, přehazování a vytahování,“ upozorňuje Helena Kučerová.

Hrátky osudu

Pekárna dostala za stovku let několikrát na frak. Po znárodnění se ze sto pětasedmdesát let staré rodinné živnosti stala pobočkou n.p. Pekárny Gottwaldov.

Tu v roce 1955 zavřeli a národní výbor povolil, aby se v pekárně pro potřeby obyvatel pekly svatební koláče. V té době padlo na těsto za dva dny i dvě stě kilogramů mouky.

Pak se do historie vložilo JZD Slušovice. Před revolucí zaplatili jednu z rekonstrukcí pece. Po převratu v listopadu 1989 rodina Halova provoz znovu otevřela, ale brzy přestal vyhovovat zpřísňujícím se hygienickým pravidlům.

Peklo se pouhé dva roky… Všechny dobroty hned prodali, bylo to moc dobré, protože pekli podle zásady dědy Haly – nic nešidit.

Brzda pandemie

Kolem pece bývávalo v době slávy živo. Bylo slyšet moudré povídání staříčků, debaty rodičů i výskání dětí. Teď se v prázdné pekárně rozléhá jen posmutnělý hlas vnučky někdejšího mistra pekaře.

„Bývalo tu hodně lidí. Když se dodělalo pečivo ke spotřebě, do vychládající pece si nosili péct vizovické pečivo sousedi z nejširšího okolí. Před čtyřmi lety jsem začala dělat programy. Pro děti, školy, tábory i rodiny. Rozjelo se to, ale epidemie a nouzové stavy nám všechno zabrzdily,“ krčí rameny.

Děti baví výroba Vizovického pečiva, výtvarné programy a také popovídání o zdejší peci.

„Nejčastěji se ptají, proč je před pecí ta velká díra. Vysvětluju jim, že se do ní musí vlézt a tudy se sázelo do spodní pece. Říká se jí peklo. Taky chtějí vidět dovnitř do pece. Zkouší si do ní strčit lopatu, která má přes tři metry. Nezdá se to, ale vleze se do pece skoro celá,“ říká majitelka pekárny.

Naposledy se v této téměř stoleté krásce peklo před rokem a půl. Jen pár frgálů, spíše proto, aby byla roztopená. Což trvá, když pec dlouho stojí, nejméně jeden a půl dne.

Chce to tým lidí, který by ji vytížil. Nápady na využití od pečení koláčů, chleba až po sušení ovoce se od lidí jen hrnou. Z úmluvy ale nakonec vždycky sejde.

Musí přežít

Paní Helena se ale nevzdává.

„Budu se snažit, aby to tady nějak přežilo. To dělám už dvacet let. Chci to tu zachovat. Pokaždé, když v peci zatopím, funguje naprosto normálně, jako vždycky. Připadá mi, že skoro vůbec nestárne,“ říká hrdě pokračovatelka pekařského rodu.

Princip parní pece

Zvláštní teploty se docílí díky tomu, že pec je parní. Jsou v ní tak zvané Perkinsonovy trubky. Tyto bezešvé ocelové trubky jsou nakloněné do topeniště a naplněné z jedné třetiny vodou. Tlak v nich je nastavený tak, aby voda vřela až při třech stech stupních.

Je to podobné jako u papiňáku. Díky naklonění voda cirkuluje, při pečení se ochlazuje, pára zkapalní a voda stéká zpátky do topeniště, které je vzadu. Původně byla pec na dřevo, ale dnes se v ní dá topit i uhlím.