Spisovatel, publicista, scénárista, novinář, šéfredaktor Slovácké jiskry, Malovaného kraje, Slováckých novin, učitel na základní škole i ředitel Filmového studia Gottwaldov, průvodce v Památníku Velké Moravy ve Starém Městě, ale také milovník historie, zakladatel Tchaj wan klubu Uherské Hradiště, předseda přípravného výboru Jízdy králů ve Vlčnově i člen Klubu Štěpánů. To je jen krátký výčet toho, čím vším jste byl ve svém dosavadním 75letém životě.

Mnozí by na takovou spoustu aktivit potřebovali životů hned několik, jak se vám osobně tento váš rozsáhlý profesní záběr hodnotí? Lze říct čím jste byl ze všeho nejraději, případně na které období naopak vzpomínáte nerad?
Nemohu říci, že bych na některé období vzpomínal vyloženě nerad, protože každá práce ať v novinách nebo ve filmu mne obohatila a dala mi impulzy pro moji literární práci. A nejraději mám vždycky to, co právě dělám. Pokud jde o literaturu, připravuji pro nakladatelství REGIA další knížku, v níž se vracím po letech na Kopanice nejen moravské, ale tentokrát i slovenské, a ve studiu SKYFILM chystáme s Ivanem Stříteským film o mém vztahu ke Slovácku.

Narodil jste se v Praze, po mamince máte kořeny v kraji pod horou Říp, dětství jste prožil v Kunovicích, dnes střídavě bydlíte na břehu řeky Moravy v Uherském Hradišti i na Trnávkách, nad kouzelným údolím Smraďavky. Kde se cítíte ze všeho nejvíc doma a proč?
To je jako by ses zeptal, které ze svých dětí mám raději. Miluji všechna ta místa, doma jsem na Slovácku, ale neodpustím si jednou v roce výšlap ze Ctiněvsi, to je vesnice, kde byl pochovaný praotec Čech, na Říp.

Váš tatínek Fanek Jilík, byl knihvazač i autor vesnické beletrie, a také proto po něm letos v Kunovicích pojmenovali městskou knihovnu. V čem se stal inspirací pro vás a kdo další se výrazně podílel na utváření vašeho charakteru a uměleckého profilu?
Otec mě ovlivnil zcela zásadně. Jeho knihařská dílna se stala místem setkávání jeho přátel, folkloristů, výtvarníků, literátů… Vázal knihy především pro vysoké školy, akademické instituce, muzea, restauroval staré tisky, vyráběl si pergamen, Vedle toho sám psal. Kniha byla u nás v rodině nejvyšší hodnotou. To člověka samozřejmě ovlivní.

Začínal jste krátce jako kantor v Březové a po vojně jste osm let učiteloval ve Vlčnově. Utvořil se právě tímto působením váš vztah k jízdě králů a k folkloru, nebo to přišlo až někdy později…
Rozhodující byl v tomto směru právě Vlčnov. Když jsem tam v roce 1970 nastoupil jako kantor, udělali mě předsedou Osvětové besedy, a ta byla pořadatelem jízdy králů, tehdy víceméně v úrovni místního zvyku. Postupně jsme ji s přáteli měnili ve folklorní slavnosti. Chvíle (spíš noci) strávené ve vlčnovských búdách s Burčáky a kamarády ze souboru Vlčnovjan patří k nezapomenutelným.

Co vás přimělo pověsit kantořinu na hřebík a dát se v roce 1978 na novinařinu ve Slovácké jiskře?
Vůbec první moje články vycházely už v 60. letech ve Zpravodaji UH, účastnil jsem se literárních soutěží amatérských autorů, začal jsem psát průvodní slova k folklorním pořadům, články do Malovaného kraje. V roce 1977 mně v Jiskře začali publikovat seriál pověstí, na ty se mně ozvala ze Zlína Hermína Týrlová a začal jsem pod jejím vedením psát svůj první filmový scénář. Když přišla nabídka z novin, řekl jsem si, že na to mám.

O osm let později jste přijal nabídku Filmového studia Gottwaldov a stal jste se náměstkem pro tvorbu. V srpnu 1989 jste pak povýšil do pozice ředitele, paradoxně na pouhého půl roku. Nezahořkl jste proto, že vás také kvůli vašemu předrevolučnímu členství v komunistické straně semlel porevoluční kvas? Čím vás anabáze u filmařů obohatila?
Do světa filmu mě katapultoval úspěch filmu Pětka s hvězdičkou, podle mého námětu a scénáře, který jsem psal s režisérem Balajkou. Na ředitelování jsem si nezakládal abdikoval jsem na funkci dřív, než to bylo „povinné“. Kdybych zahořkl, nebyl bych tam, kde jsem, a tím čím jsem. Napsal jsem scénáře ke třem celovečerním filmům, večerníčkovému seriálu, několika dokumentům. (Scénáristice se věnuji dodnes, naposledy to byl dokument Z kraje Praděda a krále Ječmínka, který měl premiéru v televizi v únoru letošního roku.) Ze světa filmu jsem se vrátil do světa literatury a s přáteli z redakce Malovaného kraje v 90. letech zakládal v Břeclavi firmu Moraviapress, kde jsem pak čtyři roky vedl nakladatelství a redakci Malovaného kraje. Poznával jsem Podluží a Hanácké Slovácko, navázal tam četná přátelství a našel tam svoji současnou manželku.

Po čtyřech letech v Malovaném kraji jste se v roce 1994 vrátil do Slovácké jiskry, tehdy už přejmenované na Slovácké noviny, kde jste šéfoval, až do svého papírového odchodu do důchodu v roce 2006. Končil jste v době, kdy se týdeník Slovácké noviny proměnil ve Slovácký deník s úplně jinou výrobní strukturou, zaměřením a pracovním rytmem. Vzpomínám si, jak jste se loučil se slovy, že přicházející novinářský dril už pro vás není. Doslova jste tehdy „vyskočil“ z onoho deníkovského vlaku, hekticky nabírajícího obrátky…
Byl nejvyšší čas. Moje představa regionálních novin je zcela odlišná od té, jakou uplatňují dnešní vydavatelé.

Stal jste se sice penzistou a navíc publicistou na volné noze, ale dalších sedm let jste si plnil svůj životní sen a dělal jste průvodce ve staroměstském Památníku Velké Moravy…
Redakce, to je hektický svět, já jsem v něm strávil čtvrt století svého života. Památník s hroby slovanských předků mi poskytl žádoucí kontrast klidu, prostoru pro zamyšlení. A protože ho navštěvují rovněž školáci, byl to pro mě i návrat ke kantořině, kterou jsem měl rád. Kruh života se uzavírá…

Nakolik důležitou roli hraje ve vašem životě hora, na níž podle pověstí stanul sám praotec Čech, se potvrdilo i tím, že právě na jejím vrcholu u rotundy sv. Jiří jste vstoupil do svazku manželského se svojí ženou Bohumilou…
Miluji Čechy a Moravu, nemám rád Česko, vadí mi současné, zatím plíživé tažení Bruselu proti principům národních států, odmítám multikulturalismus. Na Řípu si toto své vlastenecké vědomí každoročně obnovuji.

Momentálně se nacházíme uprostřed celosvětové koronavirové epidemie a život jakoby se zastavil. Myslíte, že je to pro svět na úpatí třetího tisíciletí něčím příznačné a kam podle vás naše společnost míří?
Pandemie odhalila slabiny celé naší civilizace. Její egoismus. Dříve nebo později něco takového muselo přijít. Konzumní společnost upadá do dekadence. Žádná dekadence tady nebyla na věky. Leč, jak říká matka Země ústy básníka Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!“

Jiří Jilík se narodil 16. listopadu 1945 v Praze. Od šesti let žil v Kunovicích. V Brně absolvoval pedagogickou a filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Byl oceněn za literaturu faktu, například Cenou Miroslava Ivanova, Cenou E. E. Kische a Cenou Petra Jilemnického, opakovaně se stal laureátem novinářské ceny Prix non pereant v soutěži Média na pomoc památkám. Stal se rovněž vítězem ankety Osobnost Moravy za rok 2016. Zlínský kraj mu udělil cenu PRO AMICIS MUSAE za literární i publicistickou práci a přínos k uchování a propagaci lidové kultury.