Kliknutím zvětšíte„Měli jsme s panem prezidentem jasnou dohodu jemu nevadí vůbec nic a mohu točit prakticky vždycky a všude, kde se bude pohybovat. Ale zároveň jsme se vždycky lidí nebo člověka, kteří se s ním měli sejít nebo se kolem něj pohybovat, jestli jim kamera nevadí,“ prozrazuje režisér dnes, kdy film s názvem Tady Havel, slyšíte mě? dokončuje a připravuje k listopadové premiéře.
Kdy jste viděl Václava Havla poprvé a jak jste ho tenkrát vnímal?
Václava Havla jsem poprvé viděl ve středu 22. listopadu 1989, to si pamatuji zcela přesně. Můj bratr, který tehdy žil v Nýrsku, přijel do Prahy, aby pomohl s něžnou revolucí a já sem ho po odpoledním zvonění klíči na Václavském náměstí vzal do organizačního štábu na FAMU. Asi půl hodiny jsme tam rovnali fotky a transparenty, když zavolali z Laterny Magiky, že by potřebovali šest studentů, aby tam přišli pomoct. Tak jsme tam s bráchou a ještě s kolegou režisérem Martinem Řezníčkem a kameramanem Zdeňkem Zvonkem a ještě se dvěma klukama, které už si bohužel nepamatuju (kdyby tohle četli, budu rád, když se mi přihlásí…). Vyrazili jsme tedy do Laterny a tam si nás převzal John Bok a řekl: „Je potřeba, abyste doprovázeli tady toho pána po studentských klubech a po divadlech a dali na něj trochu pozor.“ A ten muž byl Václav Havel. Pamatuji si, že první cesta byla pěšky do Disku. Poprosil jsem kluky, aby na něj nikdo nemluvil, že si potřebuje určitě trochu vyvětrat hlavu a odpočinout a poprvé jsem viděl jeho tichý, děkovný pohled. Vlastně jsem se tím okamžikem stal členem jeho jakési první ochranky. Naštěstí nás potom v pátek 24. listopadu, po těch slavných zprávách Československé televize, v nichž komančové ohlásili, že to vzdávají, vyměnili klukama z Fakulty tělesné výchovy a sportu, judistama nebo karatistama. A to určitě bylo pro bezpečnost a pohodlí budoucího prezidenta lepší. (smích)
Jistě jste se potkávali průběžně, měnil jste na pana prezidenta názor tím, že jste ho poznával blíž?
Určitě jsem názor na pana prezidenta s nějakým přibližováním se k němu neměnil, protože nebyl důvod. Jedna z jeho nejdůležitějších vlastností nebo, chcete-li hodnot, vždycky byla, že zůstával naprosto konzistentní. On se stále o něco nového zajímal, ale v názorech se určitě neměnil. Samozřejmě prohlubovalo se moje poznávání jeho povahy a názorů na stále podrobnější věci, od filosofie a politiky k denním záležitostem a snad se postupně měnil i náš vztah z čistě pracovního na něco, co bylo nakonec vyplněno absolutní oboustrannou důvěrou. Toho si moc vážím a vážit nikdy nepřestanu.
Jak se zrodila vaše spolupráce?
V roce 2001 jsem točil na Kubě dokumentární film o tamních disidentech. Naším hlavním spolupracovníkem tam byl novinář a fotograf Omar Saludes, který byl o dva roky později na jaře 2003 spolu s dalšími 75 kubánskými disidenty zatčen v rámci komunistické akce, které se potom v demokratickém světě říkalo Black Spring. A Omar dostal od Fidela Castra druhý nejvyšší trest, 27 let vězení. Celé to bylo dost šílené, začali jsme s Člověkem v tísni podnikat řadu kroků na podporu těch zatčených a odsouzených. Osobně to pro mne bylo najednou něco docela jiného, žádná anonymní záležitost podpory někoho, o kom teoreticky víte, že se mu děje křivda. Byl to v té chvíli osud kamaráda a spolupracovníka a Fidel s jeho soudruzi mě prostě osobně moc naštvali, za všechny a hlavně za Omara… Jedna z těch akcí byla třeba známá cela na Václavském náměstí, kam jsme pod Koně umístili velkou vězeňskou celu a kam si chodili symbolicky sednout české osobnosti i obyčejní lidé, vždycky na hodinku za konkrétního kubánského vězně, jehož jméno a výši trestu měli u sebe na letáčku. Navlékali si navíc pruhované vězeňské mundúry z televizní kostymérny, bylo to moc hezké a fotogenické, obrázky i články se objevily ve světovém tisku… Oslovili jsme také čerstvého exprezidenta Václava Havla s prosbou, aby na podporu vězněných Kubánců namluvil jako někdejší vězeň svědomí videopozdrav nebo zdravici, kterou bychom pak distribuovali do světa. Vzal jsem si věci a došel za ním do jeho nově fungující kanceláře ve Voršilské ulici… Už si to nepamatuji přesně, ale dejme tomu, že to bylo domluvené na 14 hodin. Byl jsem tam samozřejmě o dost dřív, abych si všechno nachystal.Čekám, jsou dvě, nic se neděje, pak čtvrt na tři a to přišla mírně rozčílená paní sekretářka, a řekla: „Tak, prosím vás, kdy už přijdou ti vaši kolegové, už musíme začít, protože pan prezident musí za chvilku odejít.“ A já jsem odpověděl, že jsme si asi nerozuměli, protože žádní moji kolegové nepřijdou, že to natočím sám, že jenom panu prezidentovi připnu klopový mikrofon a můžeme začít. Václav Havel hned přišel, natočili jsme pozdrav Omarovi a ostatním zavřeným disidentům na Kubě a šel jsem. No a asi za týden asi mi volali z jeho kanceláře, že by se mnou pan prezident rád mluvil. Hned jsem tam naběhl a Václav Havel řekl: „Nemohli bychom nějak spolupracovat? Mně se to moc líbilo, jak jste udělal rychle ten kubánský pozdrav. Týden před vámi přišli kvůli něčemu podobnému lidi od Henryho Kisingera, kvůli čtyřem minutám videa. Ale byli tady dva dny, přestavěli celou kancelář, byli tři. A vy jste to samý udělal sám za deset minut.“ Pomáhal jsem od toho dne s podobnými záležitostmi, a to pokračovalo vlastně až do jeho smrti. Důležitým momentem naší spolupráce pak bylo určitě také to, když jsem začal natáčet v koprodukci s Českou televizí trojdílnou dokumentární sérii „Václav Havel Praha Hrad“, která popisovala Havlovo federální prezidentské období.
Václava Havla jste sledoval v nejrůznějších situacích. Neměl ste někdy problém s jeho okolím, které si kameru nepřálo?
Měli jsme s panem prezidentem jasnou dohodu jemu nevadí vůbec nic a mohu točit prakticky vždycky a všude, kde se bude pohybovat. Ale zároveň jsme se vždycky lidí nebo člověka, kteří se s ním měli sejít nebo se kolem něj pohybovat, jestli jim kamera nevadí. Prakticky se ale nikdy nestalo, že by to někdo zakázal. Občas někdo odešel, ale že by někdo vysloveně řekl: „Nepřeju si, aby u našeho rozhovoru nebo u toho, co teď budeme podnikat byla kamera, to se nestalo.“ Samozřejmě ale byly akce nebo situace, kam jsem vůbec nešel a bylo předem jasné, že to tak bude. S velkými politiky někdy byla domluva, že u jejich setkání jako třeba se to stalo u Clintona v jeho kanceláři v New Yorku na Mahattanu budu s kamerou pár minut a pak že odejdu. To je samozřejmé.
Kdybyste měl Václava Havla popsat deseti přívlastky, jaké by to byly?
Odvážný, čestný, slušný, pečlivý, skromný, nesmělý, vtipný, uznalý, chytrý, kreativní.
Změnil se Václav Havel ve vnímání světa společností, jeho okolím v průběhu oněch tří let, kdy jste mu byl nejblíž?
Václav Havel byl konsistentní a jeho názory se za ty roky, co jsem měl příležitost pobývat v jeho blízkosti, prostě nezměnily, ani jeho hodnotový žebříček. Jeho pojetí pravdy a lži a stálý důraz na soulad činů se svědomím platily bez ohledu na postupující čas. Já jsem vlastně nemohl vnímat ani fyzické změny, které na něm objektivně musely být vidět. To se mi děje až teď ve střižně, když zpracovávám materiál na náš dokument o něm. Říkám si božínku, tady vypadá opravdu staře, jak to, že jsem si toho dřív nevšiml? A naopak se raduji, když narazím na záběry, kde z prezidenta čiší energie a radost. Takže to bylo velice různé. Ale myslím si, že ten kdo měl Václava Havla rád, tak ho měl dál rád i během těch posledních tří let a ti, kdo ho nenáviděli si maximálně mohli prohloubit svou nenávist a a užít si to, že pan prezident fyzicky odchází. Protože tu radost, že by odcházel duševně, tu jim tedy opravdu neudělal.
Co pana prezidenta těšilo a co jej naopak trápilo?
Já si myslím, že pana prezidenta těšil život jako takový, i když v něm měl mnohá fyzická i jiná trápení… Byl rád, když se věci prostě dobře vedly, když natáčel jako režisér a autor svůj film Odcházení, plnil si na sklonku života svůj dětský sen a to každého určitě naplní radostí a štěstím… Na druhé straně ho ničilo, že se hodně často setkával s lidskou hloupostí a s tím, že si lidi navzájem nepřejí nic dobrého a že mění svoje názory jako na obrtlíku.
Díky panu Havlovi jste potkal celou řadu velkých osobností, na které budete vzpomínat. A proč zrovna na ně.
Já asi nejvíc vzpomínám na dvě osobnosti, na Richarda von Weizsäckera, bývalého německého prezidenta, a na Jeho Svatost dalajlámu. Oba dva mě zaujali kromě jejich nepochybného významu v tom širokém světovém měřítku jednou takovou maličkostí, že si mě, na rozdíl od mnoha jiných a daleko méně významných lidí, s nimiž se Václav Havel setkával, pamatovali. Většina lidí nás prakticky nevnímá, jsme prostě anonymní osoby s kamerou, ale jak Richard von Weizsäcker tak Jeho Svatost si mne pamatovali a při opakovaných příležitostech jsme se vždycky upřímně pozdravili a prohodili pár slov. Jednou v Praze zapomněl pan prezident, že to máme s dalajlámou takhle nastavené a začal mne představovat. A Jeho Svatost se zasmála řekla, že to nemusí, že se přece známe z minula.
Dal vám vůbec Václav Havel nějaké instrukce k tomu, jak by měl ten film nakonec vypadat?
Václav Havel do toho, jak by měl film o něm vypadat, nezasahoval. Až na nepatrné výjimky, jako třeba když jsem ho jednou točil při luxování na Hrádečku, když uklízel ve své pracovně. To přímo do kamery projevil přání, aby to v sestřihu náhodou nevypadalo, že se předvádí s vysavačem jen kvůli kameře. A jednou, když se točila upoutávka na nějaký divadelní festival v divadle Archa, spočívající v tom, že prezident spolu se sborem v národních krojích zpíval známou píseň „Proč bychom se netěšili“, mě požádal, aby tenhle záběr byl v našem dokumentu „každých pět minut, protože ho to opravdu bavilo a bylo to dobré…“
Kdy vám bylo vedle Václava Havla nejvíc úzko?
Bylo to vždycky v době, kdy už mu nebylo dobře a kdy jsem viděl, jak se přemáhá, aby nedal najevo svoji slabost a svoje nemoci. Když třeba měl s někým jednání nebo když měl něco vyřídit, to mi ho pak bylo opravdu líto. Byl jsem také u toho, když ho postihla v New Yorku mozková příhoda. Dodnes nevěřím, že se podařilo celou záležitost, která naštěstí dobře dopadla, utajit a že zpráva o jeho vážné zdravotní indispozici nepronikla přes oceán do Čech. To byla právě situace, kdy člověk automaticky někam zahodí kameru a dělá co je potřeba a co je v danou chvíli nejdůležitější. Občas se to stalo i když o nic nešlo, že jsem prostě odložil kameru, vykašlal se na natáčení filmu a šel mu docela obyčejně s něčím pomoct, ať už to bylo na Hrádečku nebo v kanceláři, nebo u něj doma v Dělostřelecké.
Vzpomenete si na záběry, na které jste obzvlášť pyšný?
Já mám nejradši záběr, který je natočený v Berlíně, když si šel pan prezident zaplavat do hotelového bazénu a já jsem samozřejmě běžel za ním. On plaval a já jsem točil a snažil se co nejlíp ostřit, protože pan prezident se přibližoval po celé délce bazénu přímo ke mně. Plaval prsa a na konci toho záběru se usmál. Když se to zpomalí, tak to vypadá úžasně. Ten záběr se vlastně už stal ikonickým.
Stalo se, že jste byl u nějaké situace, kde jste zvažoval jestli nechat kameru dál jet nebo ji vypnout?
Vždycky mi rvalo srdce, když jsem se musel rozhodovat, zda ještě dál točit a nebo už se na to vykašlat přes šanci na něco mimořádně zajímavého. Takže jsem vždycky musel odhadnout ten moment, kdy ho ještě nechat se trápit a kdy kameru položit a jít pomáhat bez ohledu na tom, že přijdu o nějaké zajímavé záběry.
Kdy jste viděl Václava Havla naposledy a jak jste se dozvěděl o jeho odchodu.
To je taky záležitost, kterou si pamatuju zcela přesně. Bylo to v sobotu, teď to musím spočítat, 10. prosince 2011, týden před jeho smrtí. Bylo to při jeho setkání s Jeho Svatostí dalajlámou, a bylo to naprosto mimořádné, protože dalajláma vytušil, že pan prezident odchází a zcela mimo svůj program přiletěl do Prahy, aby se s ním mohl rozloučit. A pak večer, v tu sobotu, dostával pan prezident v Centru současného umění v DOX od Slováků Cenu Jána Langoše. Tam jsem ho naposledy fyzicky viděl. Pamatuju si doslova poslední slova, která pronesl na mou adresu, když se mně zeptal: „Pane Jančárku, nevíte, kde mám svou červenou a zelenou fixu?“
Proč jste s filmem čekal na uvedení tak dlouho po odchodu pana prezidenta?
Potřeboval jsem, a každý tvůrce, myslím, potřebuje nějaký odstup od látky, kterou bezprostředně zažil a prožil. A pak tam byla ještě jedna obtížnější záležitost. Někdy v roce jsem 2013 zaregistroval obrovský zájem o spolupráci na filmu od jedné velmi významné západní televize. Teprve po dlouhém čase, ale naštěstí včas a před podpisem smluv, jsem pochopil, že ti nadšení producenti vůbec nestojí o havlovský film ode mě, ale že stojí o mé záběry, které by si zpracovali sami. Čili jsme se nedomluvili, a to taky zpracování našeho unikátního materiálu zpomalilo. Posledním vlivem na čas při dodělávání filmu jsou jako obvykle peníze, kterých se jako obvykle nedostávalo a já je prostě neuměl sehnat v dostatečném množství. I proto jsme teď vyrazili do kampaně a napjatě očekáváme, zda a nakolik nám lidé pomohou.
Film „Tady Havel, slyšíte mě“ bude mít premiéru na podzim. Vím, že jeho přípravou, žijete už několik měsíců. Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?
Momentálně je nejdůležitější to, že se nám díky velkému úsilí udělat to dobře a levně podařilo ve středu nad ránem spustit webové stránky projektu, www.tadyhavel.cz, rozběhli jsme facebook, s nímž mi dlouhodobě pomáhá herec a mluvčí Slováckého divadla Jožka Kubáník, díky kterému denně přibývají stovky příznivců, a samozřejmě nejdůležitější je crowdfundingová kampaň na portálu Hithit.com.
Co byste chtěl filmem, vlastně, říct, co byste rád v divácích filmech zanechal?
Rád bych divákům připomněl, že Václav Havel byl a zůstane jednou z nejvýznamnějších československých a českých osobností. Ale to je formalita, to každý ví. Málokdo si ale uvědomuje, jak rychle se takové věci zapomínají. Jeho životní příběh je fakt mimořádně mimořádný a proto je prostě zábavné a zajímavé se jím zabývat. I přes to, že o něm už bylo natočeno několik filmů, napsána řada knih, historických studií. Myslím, že k němu můžou přistupovat stále noví autoři, ale samozřejmě za předpokladu, a to se týká i nás, že se budou umět podívat na Václava Havla jinýma očima, než ti předchozí.
Vzpomněl jste herce Josefa Kubáníka, který se stal členem vašeho nejužšího týmu. Jak jste se seznámili a jak vznikla vaše spolupráce?
Jožku Kubáníka jsem potkal docela obyčejně tak jak režisér potkává herce. Obsazovali jsme někdy před 10ti lety roli mladého důlního záchranáře v seriálu ČT Ostrava. Toho kluka zcela nesmyslně pobodá náhodný návštěvník v zahradní restauraci a on zázračně přežije čisté probodnutí srdečního svalu díky náhodné pomoci přítomného slovenského kardiochirurga. a Jožka na tuto roli, psanou podle skutečného příběhu, vyhrál casting. Seriál se jmenoval Podle práva, dnes pokračuje pod názvem Rozsudek a Jožka v něm už povýšil, protože v nových řadách hraje obhájce.
Nakolik s vámi teď na výsledné podobě snímku spolupracuje?
Jožka Kubáník z naší spolupráce pochopil, co a jak dělám, jaké vyznávám postupy a hodnoty. Zjistili jsme, že jsme takříkajíc na stejné lodi i v hodnocení prezidenta Havla i většiny událostí, odehrávajících se v současné době v politice, v kultuře, ve společnosti. Na rozdíl ode mne má jako mluvčí divadla zkušenosti se sociálními sítěmi, což se opravdu hodilo. A nelituje času, což je v některých fázích projektu snad nejdůležitější.
Čím bude ještě moct filmu pomoct?
Jak Jožku znám, tak bude pomáhat se vším, čeho je schopen. Patří mezi mezi můj nejužší štáb, dokáže si dupnout a hlídat, aby se nestalo, že všichni budou dělat všechno a nikdo vlastně nic, orientuje se, má cit pro jazyk atd. Nemusí se bát, že by do listopadové premiéry filmu neměl práce opravdu dost. Nevím, jestli mě principálové jeho divadla budou mít po této sezóně ještě rádi. (smích) Jo a ještě jedna věc byl to právě Jožka, který vymyslel název našeho filmu Tady Havel, slyšíte mě?.
48
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
