Už jste si zvykl na oslovení pane poslanče?

Strašně dlouho jsem si zvykal už na starostu a to ještě není úplně stoprocentní. Lidé mě takto formálně oslovují spíše v parlamentu, třeba zaměstnanci nebo novináři. V Praze je to na místě, nepřijde mi to divné. Když mě tak osloví někdo ve Strání, což se zas až tak často neděje, to zvláštní je.

Po prvním zasedání jste poukazoval na úzké parlamentní lavice…

Nejsou ani tak úzké jako krátké na dlouhého člověka. Když si chcete po třech čtyřech hodinách natáhnout nohy, tak to prostě nejde. Prostě klasické prvorepublikové lavice, nepolohovací a neanatomické. Na druhou stranu vypadají krásně a efektně. Ve středu jsme třeba jednali s přestávkami třináct hodin, to bylo nepohodlné. Také stoleček před vámi je strašně malý, takže moc materiálů si na něj neodložíte. Už vím, proč jsme dostali tak malé notebooky. (Smích.) Sezení na krajském zastupitelstvu je mnohem komfortnější. Samozřejmě by to nemělo vyznít tak, že si stěžuji, nejsem náročný.

Kolik toho vlastně poslanec za týden nasedí?

Po prvních týdnech to neumím zhodnotit. Existuje jakýsi poslanecký cyklus. Nejdříve plenární zasedání přenášená televizí, pak se ale podstatná odborná část odehrává ve výborech a komisích. Mým naprosto hrubým odhadem může zasedání v plénu tvořit tak třetinu celého cyklu. Nutno podotknout, že asi devadesát procent práce poslance je ta neformální část, kdy člověk dělá parlamentní úředničinu. Studuje materiály, mluví s lidmi, snaží se přijít věci na kloub.

Mluvil jste také o labyrintu chodeb sněmovny. Kam všechny vedou? Veřejnost má většinou povědomí pouze o jednacím sálu a možná tak ještě laciném bufetu.

Lidé si představují, že Poslanecká sněmovna je jedna budova. Ve skutečnosti ji tvoří celý komplex starých městských domů a paláců na Malé Straně. Jsou propojené různými můstky a dokonce i, kvůli památkářům, podzemními tunely. Není zde tedy jen jednací sál pro 200 poslanců, ale také jejich kanceláře, zázemí, speciální zasedací místnosti pro výbory, komise a kluby. Zatím jsem v parlamentu zdaleka všude nebyl. To ani není možné, vstupy jsou na karty, takže poslanci jedné strany se na území konkurence nedostanou.

Takže prostory sněmovny jsou i stranicky rozparcelované?

Zajímavé je, že jsme si v KDU-ČSL vyjednali výjimku s TOP 09/STAN. Normálně bychom museli z klubu na plénum velkou oklikou, takto chodíme zkratkou přes zónu TOP 09, která nám ji zpřístupnila. To vnímám velmi pozitivně, jde o známku toho, že jsme lidé, ne vlci.

Jen mě tak napadá, jestli byste si takovou výjimku vyjednali i s komunisty?

Já myslím, že ano. Jedná se o technickou věc. My bychom s tím problém neměli a předpokládám, že ani oni ne. Ve zvláštní atmosféře vysoké politiky takové maličkosti potěší.

Co už jste ve sněmovně stihli projednat? Máte vlastně na čem pracovat, když ještě není stanovená koalice?

To rozhodně, budeme muset například do konce roku schválit rozpočet. Je to každoročně jeden z nejdůležitějších zákonů. Předminulý týden jsme také schválili pět zákonných opatření, která zůstala po rozpuštěné sněmovně. To byla zvláštní situace i pro poslance-mazáky. Hlasovali jsme totiž o zákonech, jež jsme netvořili, nepřipomínkovali.

Poslankyně Margit Balaštíková (ANO) si pochvalovala, že poslanci z jihovýchodu Moravy projevili sounáležitost a rychle se i napříč stranami seznámili. Jste součástí party?

Řeknu to asi tak na pivu jsme ještě všichni nebyli. Jako komunální a krajský politik se znám s panem Seďou a vím, že se s ním dá velice dobře jednat. S Petrem Gazdíkem zase bydlíme ve stejné ubytovně, takže jsem se u něj už stihl zastavit na štamprli. Zdravíme se i s Radkem Vondráčkem (ANO) nebo panem Koníčkem (KSČM). Věřím, že existuje spousta témat, která nepůjdou ani tak po partajní jako spíše regionální linii.

Budete mít v regionu nějakou poslaneckou kancelář?

Tu hlavní mám ve Zlíně, byl jsem přece jen zvolený za celý kraj. Snažím se však ještě o zřízení nějaké menší filiálky v Uherském Hradišti. Abych tady neměl zastoupení, to bych svému okresu nemohl udělat.

Zřejmě teď budete z domu více než doposud. Co na to říká rodina?

Pokud by mi rodina sněmovnu „neodsouhlasila", do voleb bych ani nešel. Pravda je, že jsem se domů vracel pozdě už i v pozici starosty či krajského politika. Že budu trávit pravidelně v týdnu dvě až tři noci v Praze, to je novinka. S tím se musí počítat, probrali jsme to.

Je podle vás s vaším volebním ziskem legitimní žádat po potenciálních koaličních partnerech právo veta?

Myslím si, že ano, my totiž právo veta nabízíme i jim. Jedná se vyloženě o to, že pro nás existují nepřekročitelné hranice a to samé platí i pro potenciální partnery. Velmi silně tedy zdůrazňuji oboustrannost tohoto nástroje. Ten je přitom zcela běžný třeba v Evropské unii. Využít jej v určitých otázkách může i ten nejmenší stát. Když si Malta řekne, že návrh nepodpoří, no tak to prostě udělá, i když na ní žije jen několik set tisíc obyvatel. Nechceme nikoho vydírat, jen se pojistit, abychom nebyli přehlasováni v pro nás naprosto životně důležitých otázkách. Tím samým právem by z logiky věci měli disponovat i partneři.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady, kdy byste právo veta využili?

Poměrně často se skloňují zásahy do už schváleného zákona o církevních restitucích a potom rušení lustračního zákona. To jsou dvě zásadní oblasti, z našeho pohledu spíše hodnotové než ekonomické. Upřímně bychom byli neradi spojováni s účelovou změnou či dokonce zrušením lustračního zákona, a to kvůli jedinému člověku. Bylo by to velice nešťastné i pro samotné hnutí ANO. Důvěru lidí v politiky by to jistě neposílilo. To samé platí pro církevní restituce, bez souhlasu církví k revizi politici stejně nic nenadělají, smlouvy jsou již uzavřené. Není co řešit.

Vy jste se přitom s KDU-ČSL na církevních restitucích vůbec nepodíleli…

Jedním z velkých paradoxů české polistopadové politiky je to, že zákon o takzvaných církevních restitucích prošel v jediném volebním období, kdy KDU-ČSL nefigurovala ve sněmovně. Cesty Páně jsou prostě nevyzpytatelné.

Na základě toho všeho, co v současnosti vidíte reálněji? Trojkoalici s vaší účastí, nebo spojenectví ČSSD a ANO s podporou Úsvitu?

Bude záležet na dalších schůzkách a jednáních. My se do vlády nehrneme. Pokud oni argumentují Okamurou, ať si ho tam klidně vezmou. V kabinetu bychom nechtěli hrát podřadnou roli a ustupovat ze svých priorit. Pro nás je obrovským úspěchem, že jsme se do sněmovny dostali a nyní chceme pracovat konstruktivně. Ať už v koalici či opozici. Když se vláda sestaví bez nás, plakat nebudeme.

Pozn.: rozhovor vznikal před ukončením koaličních jednání.

Vizitka Ondřeje Benešíka

Ondřej Benešík se narodil 27. 6. 1976 v Uherském Hradišti. Je zastupitelem Zlínského kraje a starostou obce Strání. Absolvoval Evropský polytechnický institut v Kunovicích a Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. V roce 1995 vstoupil do KDU-ČSL. V letech 1999-2001 vedl jazykovou agenturu, kde rovněž vyučoval. V roce 2001 nastoupil na krajský úřad ve Zlíně jako odborný pracovník pro zahraniční vztahy a EU v kanceláři hejtmana. V roce 2002 byl zvolen do Zastupitelstva obce Strání, v současnosti je starostou. Od roku 2004 je členem Zastupitelstva Zlínského kraje. Od roku 2006 působil jako zástupce ČR ve výboru regionů EU v Bruselu. Je ženatý, má dva syny a dceru.