Pane Zapletale, sledoval jste na konci devadesátých let politickou situaci natolik, abyste mohl předvídat, či řekněme očekávat pád režimu? Jaké byly vaše bezprostřední pocity 17. listopadu večer, po odvysílání hlavní zpravodajské relace, zachycují demonstraci studentů a jejich střet s policií? Děkuji za opověď. (žena ze Slovácka)

Situaci jsem samozřejmě sledoval. Působil jsem v redakci brněnského samizdatu Střední Evropa. Dvacet let jsem strávil jako silniční dělník a samozřejmě jsem se musel nějak vyrovnat s celoživotní perspektivou. Upřímně řečeno jsem nevěřil, že se dočkám takového okamžiku, jakým byl 17. listopad. A všechno to, co pak následovalo. Moje bezprostřední reakce na hrozný teror, který režim uplatnil proti mladým lidem, bych dneska označil jako úděs, ale zároveň jsem tušil, že toto je okamžik obratu.

Dobrý den, ve vašem životě se promítly dva důležité letopočty: rok 1968 a rok 1989. Můžete přiblížit kde vás zastihly? (xmen)

V roce 1968 jsem pracoval v Okresním osvětovém domě a pak jako inspektor pro kulturu na Okresním národním výboru. Patřil jsem k těm, kteří věřili v iluzi o demokratickém socialismu. Konec toho osudového roku a vše co následovalo, je evidentním důkazem o nereformovatelnosti komunistického socialismu. Ve dnech srpnové okupace jsem patřil k těm, kteří psali, rozmnožovali a distribuovali letáky. Někdy dokonce přímo vojákům okupační armády. Následně v tzv. prověrkách, jsem své názory a postoje odmítl revidovat a octl jsem se jako silniční dělník v situaci, která nebyla nijak jednoduchá. Protože jsem nesměl ani takto pracovat na území okresu Uherské Hradiště a dokonce existoval limit toho, kolik si smím vydělat. Nejhorší to bylo pro mou ženu a děti. Na druhé straně jsem využil těch 20 let a leccos jsem si nastudoval, dokonce jsem po 8 letech na silnicích mohl šťastnou náhodou udělat doktorát z filosofie. Musím říct, že jsem si po určité době zvykl na poněkud drsné prostředí a stále se ke mně hlásí moji kamarádi ze silnic, zvou mě na narozeniny atd. Takže já tu uplynulou dobu nepokládám za ztracený čas. Z toho samozřejmě vyplývá, že mě listopad 1989 zastihl v Brně-Tuřanech u Silničního vývoje. Založil jsem tam OF, které dokonce dosáhlo odvolání podnikového ředitele a ta výrobní jednotka, kde jsem léta vysvětloval, co je to tržní ekonomika, se stala jednou z prvních a velice prosperujících soukromých firem.

Váš názor na emigraci občanů, v době velkých politických událostí jako byla padesátá léta, rok 1968? Proč jste nezvolil také tuto cestu? Odhaduji že v roce 68 jste byl student vysoké školy (?) určitě byste se venku uchytil. (František J, Uherské Hradiště)

Mám řadu blízkých přátel, kteří odešli do emigrace. Většina se dobře uplatnila a našla nový způsob existence. Jen výjimečně se setkávám s emigranty, kteří mají jakýsi pocit, že tady zůstali většinou ti, kteří na takový náročný způsob života neměli. Náš národ je přímo typický tím, že vždycky jeho elity působily v zahraničí i doma. Myslím, že to vždycky byla obrovská výhoda. Rozhodnutí, zda odejít nebo zůstat, je rozhodnutí velice osobní a těžké. Já jsem mohl zůstat redakci Rádia Svobodná Evropa v tehdejším Západním Německu, kam mne pustili zřejmě s nadějí, že se už nevrátím. Dokonce když jsem pak přišel do své kanceláře, už jsem tam neměl psací stůl a židli. Musím se přiznat, že bych ovšem v cizině žít nemohl, dokonce už bych měl problém žit kdekoliv jinde, než v Buchlovicích.

Kardinál Vlk před několika dny řekl, že jsme v uplynulých dvaceti letech poněkud zanedbali "transformaci srdce". Souhlasíte s tím, že duchovní stránka rozvoje společnosti byla razantně zatlačena do pozadí neúměrnou preferencí obchodních, finančních a tržních přístupů? Kudy byste viděl cestu ven z bujícího duchovního marasmu? (Petr Skalický)

S panem kardinálem v některých věcech nesouhlasím, ale zrovna tato jeho myšlenka je naprosto výstižná. Akorát si myslím, že nemůžeme jednoduše říct, že konzumnímu způsobu života lidé propadli v důsledku zavedení kapitalismu. Spíš si myslím, že takto je připravoval minulý režim, což byl režim neustálého nedostatku zboží, služeb, nejrůznějších drobných i větších krádeží, korupce a samozřejmě i horších věcí. Morální újmu jsme utrpěli už v období německé okupace a Protektorátu, což pokračovalo po 2. světové válce a pak v celé éře komunistického socialismu. Osobně jsem přesvědčen, že společnost, která zavrhne hodnoty, které představuje zejména křesťanství, na to nějak vždycky musí doplatit. Na druhé straně je mravnost, slušnost a poctivost něco, co patří i k člověku, který není přímo věřící. Určitě je toto obrovský problém, který zatím neumějí patřičně uchopit ani demokratické politické strany. Nevím, jestli to můžeme tvrdit, ale možná je to stejné, jako když kdysi T. G. Masaryk říkal, že na to potřebujeme 20 let, tedy určitě alespoň dvě generace. Taky si myslím, že tato záležitost není uspokojivě řešena v systému našeho školství, kde zjevně chybí více humanitní orientace.

Pro přechod na celý on-line rozhovor klikni ZDE