Pochodoval přitom po hrázi Olšavy, která už se rozlévala. Mluví asi se svou kolegyní, místostarostkou Kunovic Ivanou Majíčkovou.

Mezitím přijíždí do ulice Na Řádku rozhrkané hasičské auto. Asi nějaký předchůdce Avie. Myslím, že už nemůže ani mít technickou. Řidič za volantem však nezaváhal ani na vteřinu a namířil si to přímo do proudu vody valící se po silnici. V tom se otevřou zadní dveře a chlápek v omšelé hasičské uniformě volá na strážníky stavějící hráz z pytlů plných písku: „Vezeme další, pojďte vykládat. Popojedeme kousek dál, tam je to potřeba přehradit.“

A za červeným vozem se přesouvá i odhadem dvacetihlavý policejní had. Hop, hop, pytle s pískem jdou z ruky do ruky a už se vrší na hráz Olšavy. A síla improvizovaného potoku, který si svévolně razí cestu přes hráz Olšavy, skutečně slábne.

Proč někdo nezvýší hráze, ptali se Kunovičtí

„To je nám houby platné, když nám to hrklo do sklepů a zahrad. Začali to stavět pozdě,“ vztekle trousí mezi zuby padesátník a dívá se na svou zahrádku, která se proměnila v jezero. A není sám. Skoro z každého okna vystrkuje hlavu kunovická důchodkyně a s obavami sleduje valící se masu vody. A tetičky nelení a společně láteří. „Proč někdo nezvýší hráze. Furt slibují, zvedají daně a do baráku mi poteče voda. Všichni jen naslibují a pak se na to vykašlou,“ volá důchodkyně z okna na kamarádku, která stojí na břehu, jednou rukou předržuje kolo a v druhé svírá deštník. „U Brodu už to kulminuje, když vydržíme následující dvě hodiny, bude to dobré,“ poslal povzbuzující slova k okounějícím lidem jeden z hasičů.