„Já jsem ten den vnímal jejich očima, viděl jsem ty výrazy. Úplně se oba do sebe zhroutili a propadli v naprostou beznaděj, protože už sami měli zkušenosti s válkou. Věděli, co nás čeká. Já jako patnáctiletý kluk jsem to netušil,“ vzpomíná Oliva.

Již tehdy si podle svých slov uvědomoval závažnost situace a také to, co museli jako bývalí vězni cítit. Otec mu totiž často po návratu z kriminálu vykládal, co všechno se za války dělo a co to komunismus vlastně je. Proto dokázal vnímat směšnost toho, jak se následně začaly charaktery lidí lámat. „Bylo to až tragické. My jsme měli štěstí, že naše generace měla možnost volby. Bylo zřejmé, kdo zvolil zlo a kdo ne,“ zdůrazňuje Oliva.

Tisk byl podle jeho slov do té doby naprosto svobodný. V tu osudovou středu ale na Otmara Olivu dolehl velký strach z neznáma, z toho, co bude následovat. Vzpomíná, jak nad Pradědem začaly létat stíhačky.

„Vzal jsem kolo a jel z Pradědu do Hanušovic psát hanlivé nápisy, neboť jsem byl graficky velmi zdatný. Ty nápisy tam zůstaly dlouho poté, protože jsem použil kvalitní barvu. Byla to tehdy spíše taková středoškolní sranda. Brali jsme to sice úměrně svému věku, ale to tušení, stud a hanba, to všechno v nás bylo zakódováno,“ přiznává Oliva.

Pamatuje si také na svůj po prázdninový návrat na střední školu. „Ta dezorientace, kterou jsem pozoroval na všech svých vrstevnících, byla nepřehlédnutelná,“ popisuje. Už tehdy podle něj bylo znát, na jakou stranu se kdo postaví.

„Hradiště bylo plné tanků na Rochusu. Sjeli se tam ruští dělostřelci. A když pak odtáhli, tak jsme se tam šli podívat a nacházeli jsme prázdné krabičky od cigaret. Tehdy jsme z toho měli velkou legraci,“ vybavuje si. Dodává však, že to spíš bylo proto, aby unikli situaci a přijali v sobě tu tragédii.

Olivův otec vzápětí po okupaci emigroval, když získal švýcarské občanství. Otmar ale chtěl zůstat doma, a tak jej za hranice nenásledoval. Když pak byl v letech 1979 až 1981 jako osmadvacetiletý vězněn za šíření dokumentů Charty 77, měl možnost se svými kamarády ve vězení všechny ty události rozebrat.

Vybavuje si také mladého estébáka, který jej tehdy vyslýchal. „Říkal mi, že na mě nemá žádný zájem. Nebyl ideologicky zatížen a nemiloval komunismus. Byl to pouze profesionál. Zvolil zlo vědomě, jako většina hochů naší generace,“ zamýšlí se velehradský sochař.

Již uveřejněné texty s tématem 40. výročí sovětské okupace naleznete vpravo nahoře v oddíle Související články

Sandra Vasková