Ke zlepšení obranného systému města významně přispěly panovníkovy daňové úlevy, v listině markraběte Karla z roku 1342 je osvobození od povinností podmíněno výstavbou kamenné zdi proti řece Moravě o délce tří provazců po 52 loktech.

Díky této podpoře mohla být vybudována plnohodnotná permanentní fortifikace, již tvořila kamenná hradba o výšce kolem čtyř metrů, stavěná z přitesaných pískovcových kamenů spojovaných maltou, s přesunutým příkopem, do něhož vystupovalo sedm věží (tři válcové se střílnami, čtyři hranolové).

Přístup do města a komunikaci s okolím umožňovaly dvě hlavní brány (kunovická a staroměstská), zesílené kruhovitou baštou, k nimž se přicházelo po dřevěných mostech. Obě brány jsou poprvé uváděny v rejstříku mostného z r. 1362 jako místo jeho výběru. V této podobě setrvalo uherskohradišťské opevnění až do třicetileté války.

V období třicetileté války byla hradišťská pevnost opěrným bodem císařské armády. Vojenské útoky silně poničily hradby, negativní roli sehrála i řeka Morava, která je podemílala natolik, že se v roce 1629 jedna z bašt zřítila. Středověké opevnění nedokázalo vzdorovat náporu moderní vojenské techniky, zejména dělostřelectvu.

V roce 1644 byl do města vyslán císařský pevnostní stavitel Giovanni Pieronni, aby prověřil stav jeho opevnění. Hradby byly tehdy dlouhé 1 tisíc sáhů, silné šest až sedm stop a vysoké 20 stop. Do města vedly dvě brány a pět forten. Pevnost hradebního pásu naznačovalo sedm věží, tři vysoké střílny a čtyři čtyřboké střechy s vysokými sedly nad jednotlivými branami.

Pieronni ve své zprávě vyzdvihl význam pevnosti, spočívající v přirozené ochraně města rameny řeky Moravy, zvyšovaném neustálými povodněmi, čímž se vytvářel přirozený pevnostní charakter. Hradební zdivo však shledal málo pevným, s velkými trhlinami, na mnoha místech nakloněné a podkopané, a dokonce na třech místech zcela zřícené.

Po pominutí tureckého nebezpečí na přelomu 17.–18. století a přesunutí nepřátelského ohrožení do pruského Slezska poklesla strategická hodnota hradišťské pevnosti, ležící hluboko ve vnitrozemí habsburského soustátí. Císař Josef II. proto rozhodl v roce 1782 o zrušení pevnosti Uherské Hradiště. Brzy byly rozebírány vnitřní středověké hradby a jejich kámen byl použit jako stavební materiál. Bastionové opevnění pak bylo postupně odstraňováno v průběhu devatenáctého století s pokračujícím rozvojem města.

Ze středověkého opevnění se do dnešních dní dochovaly pozůstatky hradební zdi v ulici Dlouhé a Otakarově, základy válcové věže v Dlouhé ulici a Matyášova brána.

Blanka Rašticová