I bez jednoho z lidských smyslů ale žije téměř plnohodnotný život a věnuje se mnoha aktivitám. Se svým údělem je smířená. Uvědomuje si totiž, že jsou i lidé, jejichž trápení je těžší.

Když se Helena Křiváčková narodila, její zrak byl v naprostém pořádku. Ve třech letech se dostavily první potíže a začala nosit brýle. Jako dvanáctileté jí byl diagnostikován zelený zákal, jehož operace nebyla úspěšná a její zrak se podstatně zhoršil. Přesto stále viděla. O několik let později měla ale úraz, který jí nadobro převrátil život. Ze dne na den zcela oslepla. „Půl roku jsem jen ležela a nebyla schopná ničeho. Chuť do života mi ale vrátily mé děti a začala jsem na sobě pracovat,“ vzpomíná na své těžké životní období devětačtyřicetiletá Hradišťanka.

Nastoupila do střediska pro zrakově postižené ve slovenské Levoči, kde se rok učila sebeobsluhu, orientaci s holí a zdokonalila se v bodovém písmu. Absolvovala tam také pětiměsíční kurz telefonistiky. Po jejím návratu domů chtěla společenská žena mezi lidi. „Snažila jsem se najít zaměstnání, a to se mi také podařilo. Jezdila jsem až do Plzně, kde jsem pobývala celý týden,“ líčí Křiváčková.

Její malé děti hlídali prarodiče. Další zaměstnání si našla o pár let později, kdy pracovala ve společnosti Hamé Babice. Jelikož se ale musela podrobit náročné operaci srdce, o práci přišla. V tu dobu ztratila také maminku. „Bylo to pro mě moc těžké. Mám ale naštěstí skvělého přítele, který mě v těžkých životních etapách podrží,“ mluví o další smutné životní události.

Už devatenáct let se Helena Křiváčková pohybuje pomocí slepecké hole. Chůze po rodném městě jí ale problémy nečiní. „Jedině snad Havlíčkova ulice pro mě bývá trochu kritická. Sloupky a stojany na jízdní kola a v létě předzahrádky restaurací jsou pro mě trochu krkolomné,“ přiznává. Psa vycvičeného pro vedení nevidomých nemá. „Pes by mě brzdil. Všude by mě s ním nepustili,“ tvrdí žena, která se ulicemi nejen Uherského Hradiště pohybuje i sama dost obratně.

I přes ztrátu jednoho ze smyslů se nenudí. Je plná optimismu a věnuje se mnoha aktivitám. Naučila se ovládat počítač, stolní tenis i angličtinu, na jejíž kurzy týden co týden dojíždí do Olomouce. Když má těžší chvilku, věnuje se pletení. „Mou největší radostí je ale vnučka,“ sděluje s úsměvem šťastná babička. Společně se věnují hrám, chodí na procházky, učí se cizí řeč a abecedu.

Také těšení na blížící se Vánoce prožívá Helena Křiváčková díky malé vnučce mnohem intenzivněji. Právě dvouletá holčička však vzbuzuje v nevidomé ženě lítost. Nikdy totiž neuvidí, jak vypadá. Přesto si však na svůj úděl nestěžuje. „Je to těžké, když nevidíte, ale jsou lidé, kteří jsou na tom hůř,“ uzavírá Hradišťanka.