„Valmez byl do jisté míry výjimečný. Díky vícero středním školám byl vždy centrem kulturního dění.“ charakterizuje své rodné Valašské Meziříčí Marek Irgl (*1965).

Právě bohatá kulturní scéna podle něj přispěla k tomu, že ve dnech sametové revoluce byl Valmez, jak mu familiárně říkají místní i přespolní, oproti okolním městům tak trochu napřed.

Barevnější a pestřejší svět na západě

Marek Irgl říká, že ho v letech zrání v časech normalizace kromě obsáhlé domácí knihovny formovala rocková muzika.

„Ta hudba s sebou nesla odpor ke konformitě. Vytvořil se uzavřený svět lidí, kteří to kopírovali, sháněli, vyměňovali. Výběr byl poměrně široký, na obalech byli vlasatí muzikanti. Chápali jsme, že ten svět na západ od nás je barevnější, pestřejší.“

Po maturitě se dostal na Palackého univerzitu v Olomouci, studoval češtinu a historii. Studium v duchu tehdejších komunistických doktrín mu nestačilo.

Už na gymnáziu četl díla zakázaných autorů jako Kundera či Škvorecký. Doma ve Valmezu se navíc spřátelil s Jaromírem Čechurou, místním signatářem Charty 77. Díky němu se dostal k samizdatové produkci, navíc se sám zapojil do opisování a šíření.

Tři setkání s Karlem Krylem

V roce 1985 se Marku Irglovi a jeho kamarádovi Jiřímu Majdlochovi podařilo shodou šťastných okolností vycestovat na západ. V Mnichově v telefonním seznamu vyhledali číslo na rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Nechali se přepojit do české redakce a spustili, že by si rádi koupili desky Karla Kryla, legendárního písničkáře, toho času redaktora Svobodné Evropy.

Nakonec se s ním sešli osobně a po překonání první nedůvěry vzal Karel Kryl dva studenty z Československa k sobě domů. Desky jim nakonec daroval, ale poprosil je, ať domů převezou jeho knihu Krylogii a rybářské návnady pro jeho bratra Jana.

Studenti si nakonec ze západního Německa přivezli batohy plné u nás nedostupných desek a knížek. Podobný výjezd absolvoval Marek Irgl ještě v roce 1988. S Karlem Krylem se setkal potřetí na festivalu nezávislé československé kultury v polské Wroclawi na začátku listopadu 1989.

V neděli 19. listopadu vyrazil Marek Irgl s Jiřím Majdlochem do Olomouce v domnění, že se v domácím Valmezu nic dít nebude. Když se kamarádi vrátili domů, překvapeně zjistili, že i jejich rodné město se začíná probouzet. Na náměstí se večer sešlo pár lidí, aby tu zapálili svíčky.

„Už jsme věděli, kam máme jít,“ popisuje Marek Irgl. Lidí den ode dne přibývalo. I Marek se jednou osmělil, stoupl si na židli a k lidem promluvil.

Pusťte Zukala domů!

Jednou se o slovo přihlásila Kateřina Zukalová, manželka dalšího místního chartisty Vítězslava Zukala: „Vítka dneska zatkli a odvezli ho na fízlárnu,“ pronesla do ticha.

Po chvíli někdo vykřikl: „Jdeme si pro Zukala!“ A dav se vydal k policejní stanici.

„Někdo začal skandovat: ,Pusťte Zukala domů!' A pak někdo: 'Pusťte bratry domů!'“ vzpomíná Marek Irgl na tehdy populární hlášku z amerického filmu Pevnost Apačů v Bronxu.

„Najednou se otevřely dveře a z těch dveří vyšel nějaký muž, nebylo to v šeru přesně vidět. Většina lidí nevěděla, jak Zukal vypadá. Mysleli si, že ho pustili a najednou začali provolávat sláva a tleskat, jenomže to byl asi nějaký policajt. Byl z toho tak zkoprnělý, že neřekl ani slovo, šel zpátky a asi do půl hodiny byl ten Zukal propuštěný,“ popisuje Marek Irgl první úspěch sametové revoluce ve Valmezu.

Marek Irgl pak nechyběl u zrodu občanského fóra. Zažil také fázi, kdy lokální scénu postupně opouštěli lidé spjatí s Chartou 77 a undergroundem a na jejich místa přicházeli pragmatici.

Sám říká, že z původní party zakladatelů OF ve Valmezu zůstal v místní politice nejdéle. Po čase se plně začal věnovat místním novinám Obelisk, které založil roku 1993 a dodnes je vede. Od roku 2014 je opět zvoleným členem zastupitelstva Valašského Meziříčí.

Vzpomínky pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum a která předá v Den boje za svobodu a demokracii Ceny Paměti národa pěti osobnostem, které prokázaly výjimečnou statečnost. Sledujte 17. listopadu od 20 hodin na ČT2 nebo poslouchejte na Českém rozhlasu Plus.

Michal Šmíd, Paměť národa