„Světlo světa jsem jako nejstarší ze čtyř sourozenců spatřila v roce 1913 v okrese Rychnov nad Kněžnou. Protože jsem se narodila s vrozenou luxací a v mládí jsem prodělala několik operací, pracovala jsem do svých pětatřiceti let v domácnosti. Poněvadž jsem očekávala, že se můj zdravotní stav bude zhoršovat, rozhodla jsem se odejít Do Ústavu sociálních služeb Vincentinum v Praze, kde jsem pracovala v kanceláři. Jako blesk z čistého nebe na mě v roce 1953 zapůsobila zpráva, že se musím přestěhovat na vzdálený a pro mě neznámý Velehrad. Ale zvykla jsem si zde a našla tu nový domov, obklopený krásnými lesy a poli. Ve velehradském ústavu Vincentinum jsem až do svých třiaosmdesátin opět pracovala v kanceláři,“ zní strohý životopis ženy, nejstarší občanky Velehradu.

Pravda, ty křížky let, které na svých bedrech nese, také vykonaly své, ale jenom ona ví, zda lehce, nebo těžce… S rytmem ústavu je spojena i vzdor tomu, že zničehonic v roce 1996 přestala chodit a od té doby je uživatelkou invalidního vozíku. „Přesto je svéprávná Bělinka, jak jí začali říkat už v Praze, velice vstřícná, skromná a udržuje se ve velmi dobré duševní svěžesti čtením knih a sledováním televize. Ke každým svátkům v roce píše svým příbuzným a známým až šedesát pohlednic. Nikdy nezapomenula s přáním a drobným dárkem na narozeniny a jmeniny mé i těch, kteří se o ni starají,“ chválí ji Milena Marečková, vedoucí Vincentina, a jedním dechem slibuje, že až bude Bělince Linhartové sto let, upečou jí v kuchyni domova dort a zapálí na něm sto svíček.

„Ne, stovky bych se nechtěla dožít,“ říká rezolutně paní Běla. „Při takovém výročí se blahopřeje a už teď mám z toho hrůzu. Ostatně, když slavím narozeniny a lidé mi blahopřejí, způsobuje mi to, nevím proč, bolest. V den mých narozenin bych nejraději umřela, ale už na druhý den bych chtěla zase žít,“ říká s šibalským mrknutím okna na svůj věk poměrně zdravá a čiperná Bělinka. A jaký je její recept na dlouhověkost? „Z jídla mně chutná všechno, kromě luštěnin. Ty špatně polykám. Co ale nenávidím, je slivovice. Pohárek vína si musím naředit vodou,“ podotýká žena, která podle svých slov prožila ve velehradském Vincentinu pěkných pětapadesát let.

„Od těch padesátých let minulého století tu dodnes pracují milí a obětaví lidé. A taky Velehrad se za ta léta změnil k nepoznání. Stále je zvelebován a vyrůstá do krásy. Jsem ráda, že tu mohu bydlet a ráda bych v tomto poutním místě, ve stínu baziliky, svůj život dožila. Děkuji všem, kteří mi dávají najevo, že jsem člověkem, že ještě nejsem odepsaná a nejsem sama,“ zní vyznání Marie Běly Linhartové.