Na začátku nastiňuje Milan Dvořák program cvičení. Dopolední část bude věnována překážkové dráze, tréninku poslušnosti a individuálním procházkám po Zlíně. Odpoledne je pak v nabídce dobrovolná procházka lesem a večer setkání, aby se spolu účastníci rozloučili. Panuje dobrá nálada, lidé si mezi sebou vřele povídají.

Záběry stopařky - skokanky, která ohrožuje život svůj i bezpečnost silničního provozu ve Vsetíně u benzínky Shell kolují na sociálních sítích.
Říkají jí skokanka. Nebezpečná stopařka ohrožuje život svůj i ostatních

„Dosti bylo demokracie, jdeme makat,“ zavelel Milan Dvořák a skupina se pomalu dala do pohybu k překážkové dráze, která je na chodníku pod památníkem Tomáše Bati.

Překážková dráha je tvořena sloupky, mezi kterými je natažený pás, případně tyče se dřevy ve výšce ramen a hlavy, které simulují větve stromů nebo jiné vyšší překážky. Správně by měl pes doprovázející nevidomého člověka všechny tyto překážky obejít. Se psy a jejich páníčky jde dráhou vždy buď pan Dvořák, nebo jedna z cvičitelek, v jednu chvíli jsou na dráze maximálně dvě skupinky.

Člověk si se psem musí rozumět

Milan Dvořák cvičí psy od roku 1993. „V roce 2000 vznikla Škola pro výcvik vodících psů v Brně, samotný Vodící pes je následná organizace, která pořádá takováto soustředění a aktivity pro lidi, kteří už pejska mají,“ vysvětluje Milan Dvořák. Škola vychovává psa už od štěněte.

„Štěnata jsou dva měsíce u mámy, pak odchází do pečovatelských rodin,“ vypráví. Rodiny psa necvičí, ale vychovává. „Aby se uměl slušně chovat, doma se nevenčil, nerozkousal boty, nespal v posteli, nežebral u stolu,“ vyjmenovává Milan Dvořák.

V jednom roce věku čeká psa veterinární vyšetření. Pokud je zdravý a zároveň není přiliš temperamentní či naopak příliš lhostejný, pokračuje ve výcviku. Výcvik trvá osm až devět mesíců. Nicméně nejde jen o to psa vycvičit a předat ho prvnímu zájemci. Člověk a pes si musí takzvaně sednout.

Stavební práce na obchvatu Otrokovic
Konec útrap v Otrokovicích. Řidiči projedou o týden dříve

„Dvojice se musí sladit, stará paní třeba nemůže dostat rychlého psa a mladý člověk zase nedostane psa, co chodí pomaličku,“ vysvětluje Milan Dvořák. Navázat vztah člověka a zvířete může trvat týden, ale i až tři měsíce.

„Jakmile se pes předá, odstěhuji se na týden do místa bydliště daného člověka a učím je, kdy dát jaký povel, ale hlavně aby se navzájem pochopili a rozuměli si,“ dodává.

Podle něj pes nevidomému výrazně ulehčí a zrychlí pohyb. S tím souhlasí i Lenka Šulerová, která se zlatým retrívrem Madlenkou chodí už dva a třičtvrtě roku: „Už si neumím představit chodit bez vodícího psa, jen s bílou holí. Pes má trasy naučené, takže vůbec neřeším překážky. Když člověk chodí s holí, musí se držet nějakých linií. Já díky psovi vůbec neřeším, kolem čeho jsem šla. Pohybujete se úplně jinak,“ pochvaluje si. Madlenka je už jejím druhým vodícím psem. „V obou případech sžití se psem nebylo vůbec problematické,“ dodává.

Sedni, lehni, zůstaň

Po překážkové dráze se skupina dělí na dvě menší. Následuje krátký trénink poslušnosti. Pod taktovkou cvičitelky Terezy se tak ozývají klasické povely jako „sedni“, „lehni“, „zůstaň“, cvičí se i přivolání nebo aport. Pak následují individuální procházky po Zlíně. Jako tichý pozorovatel jdu s Terezou, Martinem a jeho psem Eliškou.

Od památníku míříme směrem do města, obcházíme Kongresové centrum, jdeme kolem zastávky Školní, kde se stáčíme zpět na místo srazu. Martin s Eliškou kráčí velice jistým a rychlým krokem. Jak já, tak Tereza jsme chvílemi museli i popoběhnout, abychom jim stačili. Čtyřnohá pomocnice Eliška správně zastavuje na krajích patníku – při přecházení vede Martina přímo k chodníku a upozorňuje jej na patník.

Na povel „dveře“ nebo „lavička“ jej správně dovede k danému místu. Problémy nemá ani se schody či přechody, upozorňuje pána i na větve. Za každý správně vykonaný úkol dostává Eliška velkou pochvalu. A není to jen případ této dvojice. Jde vidět, že nevidomí lidé mají se svými psy opravdu vřelý vztah.