Patří k nim jeden z iniciátorů setkání bývalých studentů jezuitského gymnázia na Velehradě a stále aktivní velehradský kněz Josef Cukr, který na svět prohlédl 2. ledna 1917 v Boršicích.

Sudičky mu podle jeho slov daly do kolébky cestu k Pánu Bohu i s ním, přehršle těžké práce, pobyt v gestapáckém i komunistickém kriminále, trápení, veselí i výchovu stovek studentů a pokračovatelů kněžského povolání. Čtyřiadevadesát let není žádný věk – aspoň ne pro pátera Josefa Cukra. Pravda, ty křížky let, které nese na svých bedrech, vykonaly své, ale jenom on sám ví, jestli se nesou lehce. „Jenom já vím, jak ovlivnily můj život. Ale nestěžuji si. Ježíš nikomu neslíbil nic zadarmo, ani mně ne. Od svých jedenácti let jsem byl studentem někdejšího Papežského ústavu pro misie slovanské na Velehradě,“ začíná páter Cukr listovat pomyslnou knihou svého života.

V Papežském ústavu, což byl titul pro tehdejší jezuitské gymnázium na Velehradě, byl v letech 1941 a 1942 vychovatelem. Pak začal v Praze studovat teologii. „Tam jsem se jako bohoslovec dostal na rok do gestapáckého vězení. Kněžské svěcení jsem přijal v září 1946 v anglickém Oxfordu a nastoupil jsem do jezuitského gymnázia v Bohosudově. Ne nadlouho,“ zdvíhá varovně prst boršický rodák páter Cukr. „Při likvidaci klášterů v dubnu 1950 byla všechna církevní gymnázia v tehdejším Československu zavřena. Já se nejprve ocitl u pétépáků a pak pro údajnou velezradu na deset let v komunistickém kriminále,“ otevírá smutnou etapu svého života kněz.
Na otázku, zda nesl trest s hrdostí, odpovídá: „Já myslím, že dost. Zhruba stejně, jako jsem s hrdostí a maximálním nasazením pracoval osm let po amnestii v roce 1960 jako skladník v jedné huštěnovické firmě,“ tvrdí páter Cukr. Jeho „dělnická kariéra“ pokračovala i poté, co v roce 1968 dostal od státních úřadů povolení k výkonu kněžské činnosti v pohraničním Bohosudově. „K tomu mně dopomohl nešťastný pád ze střechy jednoho huštěnovického domu, při jehož opravě jsem pomáhal. Na úřadech jsem po úraze tvrdil, že nemohu pracovat a nezbývá tedy, než abych dělal faráře. Stal jsem se jím v Bohosudově,“ svěřuje se s šibalským mrknutím oka P. Cukr.

Na tamní faře dostal k ruce pomocného dělníka, s nímž za třiatřicet let svého působení v severních Čechách opravil, jako kněz i řemeslník, jedenáct kostelů. S úsměvem na tváři popisuje kněz jeho další působiště, vybydlený a zdemolovaný bývalý gymnaziální objekt, který v roce 1991 opustili ruští vojáci. „Jako údržbář jsem si sehnal jednu paní profesorku, která se stala ředitelkou znovuobnoveného gymnázia. Já jí dělal zástupce i vedoucího internátu. Do dvou let jsme měli v učebnách na čtyři stovky gymnazistů,“ chlubí se kněz, muž intenzivní práce, bývalý vychovatel i kantor.

S velkou radostí se před deseti lety vrátil na rodné Slovácko, do jezuitské komunity na Velehrad. „Arcibiskup Graubner mě v poutní obci ustanovil duchovním správcem Vincentina, kde dones denně sloužím ranní mši svatou. Kromě toho mám ještě nějaké povinnosti u řádových sester a ještě zpovídám v bazilice,“ netají své aktivity jezuita. Aby se nenudil, dopisuje ručně i na počítači farní kroniku. Lázněmi pro jeho duši je v současné době knihovna Stojanova gymnázia, v níž tráví denně šest hodin při uspořádávání a evidenci víc než deseti tisíc svazků.

Jaký je jeho recept na dlouhověkost? „Dostatek pohybu úměrně věku a pravidelná práce. Zato, že jsem zdravý, děkuji krompáči a lopatě, které mě mým životem provázely. Farářem jsem pětašedesát let a mé duševní zaměření se nezměnilo,“ spíše konstatuje, než se páter Cukr chlubí.