Už místo jeho narození, totiž přímo v Jarošovském pivovaru ve služebním bytě pivovarského technika, jakoby předurčilo, kudy se životní cesty tohoto letošního osmdesátníka budou ubírat.

„V roce 1946 jsme se přestěhovali do Lanškrouna, kam šel otec po válce budovat pohraničí. Tenkrát jako osmiletý kluk jsem začal sbírat pivní nálepky,“ začíná své vyprávění Milan Špičák. Po základní škole zamířil do učení na obor sladovník, do pivovaru v Litovli.

„Tam jsme mezi sebou vyměňovali pivní etikety předválečné, válečné i poválečné,“ pokračuje pamětník v líčení svých sběratelských začátků.

Po vyučení dálkově vystudoval pivovarskou školu. Pak se celá rodina vrátila do svého domova do Jarošova. Otec tam v roce 1940 postavil dům, proto se měli kam vrátit. No a Milan Špičák nemohl nastoupit do zaměstnání jinam, než do Jarošovského pivovaru, tam ve sběratelství pokračoval.

V jeho zálibě mu pomáhali také šéfové pivovaru, Tomandl, který jej do práce přijímal a později také podnikový ředitel Milan Zlatník. Ten mu dokonce věnoval takové rarity, jako například různá předválečná a válečná osvědčení a dokumenty související s tamním pivovarem.

„Sbíral jsem je i s tím vědomím, že to všechno jednou někde zveřejním. Dokonce při 300. výročí založení pivovaru Jarošov v roce 1988, jsem ve staré opuštěné Kolaříkově hospodě zorganizoval výstavku a díky tomu jsem získal hodně dalších exponátů,“ pokyvuje sběratel hlavou.

Když totiž zaměstnanci pivovaru viděli, jak se prezentace vydařila, sami sběrateli začali nosit další věci, což byla pro něj vzpruha. Ředitel Josef Buchtík jej v pozdějších letech ve sběratelství dokonce podporoval natolik, že mu v pivovaru vyčlenil místnost, kde mohl exponáty skladovat.

„Vedoucímu nákupu nařídil, že všechno, co bude mít označení Pivovar Jarošov mi musí odevzdat do toho skladu. A tak jsem věci skladoval a skladoval až do chvíle, než nám brněnské podnikové ředitelství v roce 1997 pivovar zavřelo. Oficiálním důvodem toho rozhodnutí byly povodně, při kterých prý v pivovaru vznikly obrovské škody. Utopeno bylo sedm nebo osm elektromotorů, což oni za obrovské škody považovali, a proto počítali s tím, že se už pivovar nerozjede,“ tvrdí Milan Špičák.

Technické pracovníky podle jeho slov zbavili funkcí, někteří z nich přešli do odbytu a tam dovyprodávali zásoby navařeného piva.

„K tomu jsme jezdili po hospodách a obchodech a prodávali pivo z Ústí, protože po ředitelství v Brně nás převzalo to v Ústí nad Labem,“ vysvětluje sběratel. Ještě před likvidací jarošovského pivovaru se podle Špičáka hodně piva expedovalo do Německa.

„Němci se proto začali ptát, proč dodávky jarošovského piva přestaly. Odpověď zněla, že jim místo něho začneme vozit pivo ústecké. Ústecké ale Němci nechtěli a trvali na dodávkách piva jarošovského. V Ústí nad Labem to tedy udělali tak, že sudy s jejich pivem polepili etiketami piva jarošovského a bylo,“ říká jarošovský pamětník.

Ten pak ale musel začít řešit dilema, jak naložit se všemi exponáty, které si nastramlal k sobě domů, kde kvůli nim nebylo k hnutí. A protože je už neměl kam dávat, tak je pomalu začal likvidovat.

„A ejhle, najednou se tady objeví firma, která chce v Jarošově znovu založit pivovar,“ usmívá se Milan Špičák a přiznává, že má ze vzniku minimuzea velkou radost.