Cesta do něj byla zajímavá. Neopustil jsem si nalajnovat ji přes nádhernou sopku, která je snad stále aktivní, protože jsem se doslova brodil cestou, či spíše necestou, popelem a větší část této cesty mně nezbývalo, než ze své skládačky sesednout a vrstvou popela ji protlačit. Z jiného světa jsem pak sjel dolů, jakoby do domoviny. Krajina stejná jako u nás v Česku, jen o půl roku později. Všude totiž jezdily kombajny… Na jižní polokouli právě vrcholí žně.

Návštěvu obydleného kraje i kamaráda využiju k tomu, abych dal dohromady inventář cesty. Na cestě jsem přes padesát dní a to je už potřeba trošku seřídit kolo, vyprat věci apod… Jen jsem si návštěvu kamaráda nějak špatně propočítal a vyšlo mi pár dní volných. Využil jsem je, abych si odskočil na břehy Pacifiku, nechal se ošplouchat oceánem a současně jsem nahradil tři stovky kilometrů, které jsem projel v úvodu cesty autem. Město Lebo bylo nádherné a spánek na pláži byl neskutečným zážitkem. Z idyly jsem se probral ale hned po 80 dalších kilometrech. Městečko Lota, kde se na ulicích toulají psi. Všude špína, nepořádek, jeden slum vedle druhého. Prostě nejchudší Latinská Amerika. Počítal jsem s takovým obrázkem, ale přece jen ne na březích Pacifiku, ale víc ve vnitrozemí a dál od hlavního města. Santiago de Chile je cílem mé další zastávky, při kterém chci nahlédnout do života Chilanů a chci navštívit také jeden z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky Valparaíso. O tom ale zase příště.

Z Los Ángeles vás zdraví Mirek Šlegl.