SLEDUJEME osudy Miroslava Šlégla a jeho cestu napříč Jižní Amerikou

Po bolivijském školení z gastronomických specialit, kdy po darované hromadě grilovaného masa, o které jsem doufal, že je z klasické produkce vepřového či hovězího a do které se evidentně zatoulala i nějaká lama, která mě řádně „prohnala", jsem přece jen ostražitý. A tak když jsem při návštěvě jednoho z marketů uviděl, sice v chladící vitríně, ale přesto oholená, či spíše spařená morčata, žaludek mi zavelel čelem vzad a rychle pryč. Zkušenost po dvoudenním „průjmu století" byla přece jen ještě čerstvá a na podobné dobrodružství si nechám ještě pěkně dlouho zajít chuť.

Co však bylo mnohem stravitelnější a bylo doslova pohlazením na duši, byla návštěva kolébky Inků. Cestou přes peruánské město Cusco jsem si odskočil k jednomu ze sedmi divů světa, ruiny inckého města Machu Picchu. Pro návštěvu UNESCO chráněného místa jsem přece jen na pár dní odložil kolo a obul pohorky. Vyškrábal jsem se do sedla 400 metrů nad řeku Urubamba a na chvíli zůstal stát doslova v němém obdivu. To, co dokázali vybudovat staří Inkové před šesti sty léty, zasluhuje skutečné smeknutí slováckého klobouku a určitě jsem nelitoval, že jsem letošní Velikonoce zasvětil právě Inkům a jejím kultovním místům. Na závěr přidám ještě jednu velmi milou perličku. Tři měsíce jsem na kole a pořád jsem čekal, kdy se setkám s někým z rodného Slovácka. Nakonec se mi to nepovedlo na kole, ale na pěší túře právě v Machu Picchu. Potkal jsem partičku kluků z Nivnice, Uherského Brodu a Hluku. Perfektně jsme si poklábosili po našem a po dlouhé době mi také pročistila hrdlo naše zlatá slivovice. Teď mně došlo, že po takové „desinfekci" si klidně můžu dát i ta místní morčata

Dobrou chuť z Peru přeje čtenářům Deníku Mira Šlegl