Přiznám se, že takové lidské Babylony nevyhledávám, ale na druhou stranu nejsem žádným poustevníkem. Cennější jsou ale pro mě setkání s podobnými „dobrodruhy" jako jsem já a na své cestě jsem několikrát poznal, že v této kategorii jsem v podstatě učněm. Narazil jsem třeba na manželský pár z Holandska, který bych přirovnal k našim cestovatelům Zikmundovi a Hanzelkovi. Rozhodli se, že čtyři roky objedou v takovém „pidivozítku", které bych přirovnal k vylepšené, naší staré dobré dvanáctsetrojce, kterou ještě pamatuji z dětství. Na své cestě jsou v polovině, ale náramně si to užívají a já si vedle nich připadám jako jejich žák. Jen pro zajímavost mrkněte na jejich stránky amworldtour.nl a podívejte se, na čem se dá třeba lyžovat…

Vrátím se ale na kolo. Minulý týden jsem vám sliboval výjezd na nejvyšší vrchol cesty a dnes už můžu říci, že jej mám za sebou. Pojmenoval bych jej: Nádherná hrůza. Paso San Francisco, lehce 4.700 m nad mořem a k němu 270 km stoupání a následných 200 km sjezdu. Je potřeba něco dodávat?… Ale stálo to za to.

Na závěr přidám pohled do Argentíny, ve které jsem se z Chile octl. Zaskočilo mě, že v zemi, která by měla mít krizi za sebou a kde je poměrně draho, jsou největší fronty u bankomatů. Asi mají místní hluboko nejen do vlastní kapsy, ale hluboko i do bankovních domů.

Z cesty Jižní Amerikou vás zdraví Mira Šlegl.