SLEDUJEME cestu Napříč Jižní Amerikou Miroslava Šlégla

Dnes přidám k Peru už jen pár rekapitulačních čísel. V Peru jsem setrval měsíc a půl. Za těch šest týdnů jsem si udělal sedm dní volna, které jsem věnoval prohlídce památek, které v kolébce Inků prostě nešly opomenout. V sedle své věrné družky, skládačky jsem tak strávil pětatřicet dní a pedály točil tři a půl tisíce kilometrů. Na cestách různých povrchů jsem se vyšplhal na dvaatřicet kopců, na které bylo stoupání delší než deset kilometrů. Celkem jsem tak nastoupal sedmset šedesát kilometrů a pochopitelně přibližně stejnou vzdálenost jsem strávil ve sjezdech z horských vrcholů a sedel. Nesčetně krát jsem si vyslechl zvolání „Gringooo" pronesené různou hlasitostí i různým citovým zabarvením. Prostě Peru pro mě byla země plná kontrastů jak na cestách, tak ve vnímání lidí.

Peru je ale za mnou a přede mnou další výzva. Vjel jsem do ní trochu netradičně. Vezl jsem se v kabině nakladače a moje skládačka si hověla v jeho obří lžíci. Vstup do země byl sice netradiční, ale jinak se mi Equador začíná líbit. Líp se dýchá, na cestě rapidně ubylo troubících a zuřících bláznů, takže klídek a stejně tak zmizely i pomníčky na krajnicích. Lidé jsou sice na první pohled uzavřenější, ale stačí prohodit pár slov a jsou vaši. Jen se mi trochu omrzely hory a horské hřebeny, a tak tak se spustím dolů. Sice to bude malé zdržení, ale na druhou stranu se těším na džungli a prales, který jsem ještě neměl možnost poznat. S blížícím se rovníkem bude určitě hodně zajímavý. Sice v něm nebude chybět horko a všudypřítomní komáři, ale na druhou stranu určitě překonám rychlostní průměr posledních horských dní, který byl sedm kilometrů za hodinu.

Z Equadoru zdraví čtenáře Deníku Mira Šlegl.