Při jeho zdolání jsem měl parťáka v jednom mladém Němci, se kterým jsem se na cestě setkal a se kterým jsme si tento bláznivý cíl vybrali. Mezi námi byl nepatrný rozdíl, zatímco on šlapal na moderním trekinkovém kole, já se pral s kilometry a prachem na své věrné družce „slovácké" skládačce. Výšlap mezi zasněžené vrcholy vulkánů nám trval téměř dvanáct hodin a vzbudili jsme se k němu dvě hodiny po půlnoci, takže úvodní hodinky byly za svitu bzučícího dynama a čelovek.

Extrémní byl nejen převýšením, prašností, která nám posílala do plic bolivijské pískoviště, ale také sírou unikající mezi kameny z útrob sopek. Mix písku a síry byl pro nás ďábelský koktejl, ale pocit při pomyslném zapichování naší vlajky na cyklistickém Everestu stál za to. Stejně jako třicetikilometrový volný pád do údolí, kde jsme v první vesnici rozbili bivak a poslední, co jsem z toho dne slyšel, byl zvuk zipu od spacáku.

Ještě než se pustím do bolivijského povídání, musím se věnovat své jihoamerické „družce", která mě provází doslova na každém kroku. I ona si totiž vymáhá svoji péči a na prašných a kamenitých cestách či spíše necestách úpí bolestí a někdy mi už naznačuje, že toho má dost. Naposled se ozvala při popisovaném výstupu do sedla Uturunga, kdy se od zadního kola ozvalo zlověstné zapraskání a já věděl, že se poroučí i druhé rameno nosiče bagáže.

Nebyl to pro mě nový zvuk, takže jsem měl už připravený recept na vyléčení. Lékem byl obyčejný drát a izolepa, ze kterých jsem udělal oběma zlomeninám bandáž a v ní budou muset vydržet. V Bolívii však zažívám i příjemnější chvíle. Třeba když si můžete na ulici koupit slušný „hambáč", který vás vyjde na 12 kaček. O bolivijských laskominách však zase někdy jindy.

Z cesty Jižní Amerikou Vás zdraví Mira Šlegl