„V té době jsem chtěl létat popelářským autem do vesmíru, neboť jsem nevěděl, zda budu popelářem či kosmonautem. To sice trochu přeháním, ale snad každý kluk jednou zatouží stát se kosmonautem, popelářem či rytířem,“ vrací se Jaroslav s pousmáním do svého dětství.

V letech 2002 až 2004, kdy se na okraji Modré budoval Archeoskanzen, se se skupinkou mladých mužů začal zajímat o historii Velké Moravy.

„Postupně skupina vykrystalizovala až v občanské sdružení, které bylo oficiálně založeno v roce 2005, tedy rok po otevření skanzenu, a já se stal jeho jednatelem. Cílem Velkomoravanů bylo a je představit Velkou Moravu jako celek, přiblížit dobový život se vším, co k němu náleží a podat veřejnosti co nejucelenější obraz o tehdejší době,“ poodhaluje Jaroslav Křivánek filozofii tehdejšího občanského sdružení, dnes zapsaného spolku Velkomoravané.

Neskrývá radost z toho, že se členská základna neustále rozrůstá a zdokonaluje. K nácviku bojových situací se členové spolku scházejí jen zřídka, ale poctivě se věnují individuálnímu tréninku, jen jednou za čas při skupinovém.

Z profesionálního hlediska tkví výjimečnost skupiny především v tom, že její členové jsou ve svých dovednostech všestranní.

Ačkoliv každý z Velkomoravanů má občanské zaměstnání, jejich prezentované znalosti a dovednosti při každoročním festivalu Veligrad - Bojí o hradiště ve skanzenu Modrá a mnohých dalších akcích, jsou pro ně druhým povoláním.

„Kolikrát jste utrpěl při bojových ukázkách zranění?“ ptám se Jaroslava Křivánka.

„Při divadelních vystoupeních jsem několikrát upadl na sekeru či meč. Nikdy to ale nebylo nic vážného. Pár stehů to vždycky napravilo,“ přiznává s úsměvem Jaroslav, kterému učarovala historie Velké Moravy, gastronomie a vinařství.

Spolek Velkomoravané uspořádá v průměru ročně dvě soukromé akce a pět akcí pro diváky u nás i na Slovensku. Zviditelnil se v Česku, na Slovensku i v Polsku.

„Bylo by to na delší povídání třeba o tom, na jakých televizních pořadech a dokumentech nebo filmech jsme se podíleli,“ spíše konstatuje, než se chlubí Jaroslav.

Za jeden z největších úspěchů považuje, že ani loňská pandemie covidu neodradila Velkomoravany od uspořádání XV. ročníku festivalu Veligrad – Boj o hradiště.

„Byl to organizačně jistě nejnáročnější ročník, a to hlavně ve vazbě k nutnosti dodržování opatření spojeného s epidemií. Vše ale dopadlo na výbornou, protože nákaza se mezi účastníky neobjevila. To považuji za ohromný úspěch.“ svěřuje se Křivánek.

Smutně ale dodá, že po patnácti letech oslav zimního slunovratu museli Velkomoravané ten loňský kvůli covidu, bohužel, poprvé vynechat.

„Snad za půl roku, v lepších časech letního slunovratu vše doženeme a budeme se opět společně radovat. Díky všem, kteří žijí našimi myšlenkami a dávají naději, že si setkání s námi při různých akcích náležitě užijí,“ dodává Jaroslav Křivánek.